Polibek růže

Ona se zlehka dotkla Tvých rtů,
obrázek jako zprostřed snů.
Místo citu měla trny z ledu,
místo lásky lístky plné jedu.

Měla jen trny a podivná slova,
drásala ty rty každý den znova.
Červené krůpěje na zem padaly,
květinu však v chladnou nechaly.

Možná byl jsem růží políben,
nebylo světlo a já byl neviděn.
Ostny plné studeného strachu,
pohled nepřítomný mizí v prachu.

Oddanost labutí ránu dostala,
a jedna z labutí už ráno nevstala.
Samota s láskou, samota s růží,
samota se sebou, s rozřízlou kůží.

Samota plná trnů, bolesti a kamení,
kdo kdysi říkal, že se to nezmění?
Růže jsou krásné, však není to málo?
Polibek krvavý - to za to stálo???

ILUNaxiel