Znamení

Princeznička křehká,
panenka z porcelánu,
říká slova hezká,
když noc se vzdálí ránu.

Chladná pouta a mříž,
zdi stavěné z kamení,
co jsi udělala, víš,
teď dostáváš znamení.

Železný a ostrý šíp,
do srdce vražený,
andílek možná chcíp,
a k zemi je sražený.

Teď ledovými ústy,
smíš ho možná políbit,
spal klidně všechny mosty,
Tvé city se Ti budou nelíbit.

Obal se třeba ledem,
zahrň se kamením,
pomaž slova medem,
já se už nezměním.

Dvě srdce krásná,
zabilas ranou,
a nápis na zdi hlásí,
že nejsi bílou vranou.

Snad bych se měl smát,
snad plakat nechutí,
snad bych se měl bát,
a možná nejsi labutí.

Zavřela jsi sebe,
zavřela jsi nás,
zhaslas celé nebe,
nechci cítit mráz.

Červené světlo semaforu,
dobrou radu říká,
chci teď zpátky nahoru,
čas velmi rychle tiká...

Ze snu probudil mě sen,
co bylo, najednou už není,
a já chci teď vyjít ven,
čekat v slunci na znamení.

ILUNaxiel