Most

Malá ,smutkem zkřivená postava
kráčí ulicí ztemnělou žalem.
Kradmě se její stín schovává.

Bojí se světla!

Nejtemnější část ulice vyhledá.
Nechce být rušena,
nechce si to rozmyslet.
Ztratila naději,víru,lásku
a nikdy to už nedostane zpět.
Jediné co má je myšlenka.

Myšlenka na cíl
která ji žene stále vpřed.
Je jako rozjetý vlak.
Je snadné nechat se srazit
avšak nemožné ji zastavit v čas.

Neměla se narodit,
nedokáže tady žít.
Je pouhá hříčka osudu.
Je nic!

Už dorazila k cíli,
nechce se ohlédnout,
nechce rozhodnutí vzít zpět.
Hledí dolů do temnoty osudu.

Stačí náznak stačí krok,
přetrhne křehkou hranici,
změní osudu tok.

Minuta čekání za vše trápení,
za smutek,za bolest!

Ulice zahalí temnota.
Mlčení smrti.

Snad na dně té propasti najde co chtěla.
Svůj klid.

Malakay