Svou vlastní cestou

Kráčel jsem bílou mlhou v horách
prošel jsem planoucím ohněm,
pošlapal jsem víru svou v těžkých botách,
jsem snad vlastním stínem??

Přešel jsem kaluže krve hněvu,
klidnou, temnou vodou soucitu,
nevím, možná jsem necítil žádnou změnu,
nezbavím se snadno provinilého pocitu.

Lál jsem k Bohu jako farář,
snad někde hledal jistotu,
teď pokorně obracím svou tvář,
k vám, k lidem v nahotu.

Ač oči mohou říci mnoho,
ústa zmlkla, tak to často bývá,
kdo nemluví, myslí, věří v toho,
toho, kdož nad námi bdívá??

Ne, nevěřím v Boha, to nejde,
nepovede nás za ruku životem,
vždyť každý z nás ze své cesty jednou sejde,
v květinu změní se nad rovem.

V modrou pomněnku, co ve větru se chvěje,
Zapomenutou věkem, roky jdou za námi vzadu,
V malou suchou květinku co se zeje,
V puklině opršelého mramorového kvádru.

Pořád dál... svou cestou

Naco_Nick