Stokrát tam a stokrát zpět

Utekl jsem lidem, době,
ale pomohlo to?
Chybu hledat měl bych v sobě,
ale k něčemu bude to?

V dáli je slyšet křik,
to lidi se bouří,
snad jen jediný vzlyk,
neztratí se v temnu, kouři.

Kámen po mě hozený,
na mou hlavu dopadá,
já nechtěně zde zrozený,
někdo život úkolem mi zadává.

Prý naděje jako poslední umírá,
zlámaná křídla andělů,
v prachu, jenž se hloupě zmítá,
na dnech rozbitých korbelů.

Budoucnost se otevírá,
našim slepým očím,
ten z nás, kdo ji nepřijímá,
řekne už jen "Já si skočím".

Cestu hledal, dál jsem šel,
slepě k lidem, k času,
snad doufal v klidný bzukot včel,
snad hledal jsem svou spásu.

Moje cíle, ač neurčitě dány,
moje ideály hoří,
proč jsou mi teď všemi brány,
proč se topí v temném moři?

Dnes už naděje mi nezbývá,
žiju, dýchám, nic víc radši,
tma už mysl mou zkrývá,
marně volám, že to stačí.

Naco_Nick