Něco umírá

Něco ve mně umírá
snad není to duše,
kapky dešťové
na náhrobky padají,
tuny spáleného
popela vypadají suše,
šedé tváře lásku
ani bolest neznají.

Nechej vykapat
tu spoustu hnisu,
jež vyvěrá ze starých
i nových ran,
pak svou krví
naplň černou mísu,
a nakrm s ní hejna
krutých vran.

Pověš na zeď
své parte smuteční,
když kousek Tebe
uvnitř tiše tlí,
projdou kolem
všichni neteční,
všichni, kdož
dokážou být zlí.

Bolest zcela
Tvou duši pohltila,
tmou zní umíráček
každou chvíli,
tou dlaní,
jež jsi kdysi zachytila,
mu každou noc
přeřezáváš žíly.

ILUNaxiel