Stříbrný orel

Hromy teď znějí,
mou deštivou duší,
zabít mě chtějí,
to jim nepřísluší!

Stíhačka čekající na obzoru,
zakryla slunce, vznáší se tiše,
sleduje terén, má se na pozoru,
plná je raket, ne, to není klišé!

Pár minut skutečnosti,
teď aktivujte senzory!
Na křídlech netečnosti,
prosím, zapněte motory!

Stříbrný orel z kovu a oceli,
stal se poslem bolesti a samoty,
i když mnozí to tak nechtěli,
teď zúčtuje Tvé hodnoty.

Plíží se při zemi,
přesně zasahuje cíle,
snad tohle zdá se mi,
kéž je to jen chvíle!

Jen socha anděla uprostřed pouště,
zůstala stát zcela osamělá,
nechápe, nač jsou spouště,
přesto právě tohle chtěla.

Zemře, nebo zůstane stát?
Stane se poselstvím, nebo hrdinou?
Budou jeho křídla vlát?
A nebo ho zasypou zeminou?

Stačí jen mžik oka,
to tlačítko jediné,
a z řeky zbude stoka,
nic není povinné.

Z anděla zbude pak,
jen hromádka kamení,
možná chtěla jsi to tak,
on tohle nezmění.

ILUNaxiel