Vlak samoty

Sama uprostřed samoty,
sama mezi lidmi,
sama uvnitř sebe,

sama uprostřed temnoty,
znáš to, já vím,
a víš, jak moc to zebe.

Do kruhu vstoupil jsem,
byl začarovaný,
plný sobectví a emocí,

mám či nemám utéct ven,
ze šílených myšlenek,
ze sebe a z pocitu bezmoci?

Spolehnout se na Náhodu,
tu podivnou paní,
která dala mi určité znamení,

nechci stále plakat vodu,
jak dokázat zastavit a říci,
"co bylo, najednou už není"?

Semafor a na něm červená,
vlak letí černou tmou,
po kolejích do dálky,

možná neví, co ta barva znamená,
jede dál svou cestou,
veze lidi a také obálky.

Obálky obsahující slova,
slova prázdná jako noc,
a pocity falešné jako hráč,

zákeřná jako černá vdova,
zabalená umně do písmenek,
otázkou zůstává, proč a nač.

Poslední STOPka, koleje běží,
pomatená slova a myšlenky,
vlak jede stále, stále dál,

pár metrů odtud výkolejka leží,
musíme ten vlak zastavit!
A toho jsem se možná bál.

Kruh se otevírá, příští stanice,
strojvedoucí zavírá oči,
asi doufá, že co nevidí, není,

bude se možná divit velice,
až jeho vlak vykolejí,
skončí mimo trať a v osamění.

Sám uprostřed samoty,
sám mezi lidmi,
sám uvnitř sebe,

sám uprostřed temnoty,
znám to, Ty víš,
a vím, jak moc to zebe.

ILUNaxiel