Troška poezie, když smutno je

Když slza opouští mou tvář a dál putuje po těle
Svou rukou ji chceš zadržet,ale je to tak nesmělé
Mé slzy jak kapky deště padají jedna za druhou
Že se ani věřit nechce, že možná někdy přestanou

Ta bolest však nějak musí ven a jiný způsob je zatím neznámý
Tak nech je kapat, ty korále skleněné, na mou kůži, tu nezraní
Své cestičky mají vyšlapané, zdá se že jen tak se nezmýlí
Já myslím si ale v těch chvílích, že bych neměla chodit bez brýlí

Mé oči uslzené prozradí všem kolem tu bolest mou
Že připadá mi tak bezpečné schovávat se ti pod rukou
Pod rukou, která tak nesměle
Sbírá mé korále, zatoulané po těle.

Maili