A už se nevracej
Ležela v posteli, bylo pozdě večer a ona už zase nemohla usnout. Nejenom že nemohla, ona se dokonce bála. Hlavou se jí honila spousta myšlenek a ona věděla, že jakmile zavře víčka, dostanou až neskutečně reálný tvar a všechno to bude zase zpátky. Tolik se toho stalo za poslední rok, na co by ráda zapomněla. Jenomže to jede. Čas nevrátíš. A tak si radši sedla na posteli, rozsvítila lampičku a začala se učit. Dělala to tak vždycky, i když to skoro nikdy nepomáhalo. Ale bylo to alespoň něco... Četla, četla a najednou už to nedokázala déle držet. Celou ji to ovládlo...
Stalo se to opravdu už před rokem? Bylo jí tehdy moc zle a chtěla jen pomoc. Nic víc. Nebo je to opravdu tolik? Od toho přeci přátelé jsou, ne? Měli by tu být a v nouzi nám pomoci, podržet nás v těch nejhorších chvílích našeho života, jakou ona tehdy bezesporu prožívala. Jenomže oni si ani nevšimli, že se s ní něco děje. Trpěla, neměla chvíli klid, chtěla brečet, křičet, utéct.... Ale nikdo nic nepoznal. Proč jen jí nepomohli? Byla obklopena lidmi, ale čím dál víc sama. "Potřebuju je vůbec?!? Stejně jim na mě nezáleží! Tvrdili že jsou přátelé!" Vzdalovali se navzájem, ale oni jakoby si toho nevšimli. Jakoby jim to bylo jedno. Začínala je nenávidět. Všichni se mají krásně, žijí úžasný život, smějí se, ale ona ne. Chtěla to zastavit, nechtěla zůstat sama. Ale to už nešlo, potom co pro ni neudělali. Tohle se nezapomíná.
Trhla sebou. Lampička pořád svítila, ale hodiny ukazovaly o tolik víc než před chvílí. Zase byla o kus starší, stárla s každou vzpomínkou. Bylo jí necelých 17, ale v očích měla o mnoho víc. Ulehala pomalu do postele a přemýšlela. Už zase to nedokázala udržet, už zase to prožívala znova. Přečetla tolik článků o sebekontrole, meditaci a bůh ví čem ještě. Zkoušela i staré dobré "Ale vždyť se vlastně nic nestalo, nebudu si to prostě tak připouštět. Jiní by na to určitě dávno zapomněli." Ale ona nezapomněla. Rády byly stále čerstvé. "Copak jsem opravdu tak neschopná, že neovládnu ani sama svojí hlavu?" Cítila se hůř než ten nejnepotřebnější odpad téhle planety. Ve skle skříňky s knížkami viděla odraz své tváře. Mrštila po něm učebnicí, skočila na postel a dala se do pláče. Konečně usnula.
Další ráno, další zbytečný den, další ponížení. Nechtěla tam, ale musela, jako konec konců každý. Vzala si na sebe to co vždycky, prošoupané džíny a zašedlý svetr a vydala se na zastávku. Těsně před školo nasadila svůj nucený úsměv a vydala se vstříc dalšímu úžasnému dni. Je přeci teenager, ne? Život si užívá, ....jako všichni? V šatně jí zase skoro nikdo ani neodpověděl na pozdrav. Jen někteří "přátelé". Celou školou se snažila proplouvat co nejklidněji, byla přeci "v pohodě". Přidala se do hloučku spolužaček, které zrovna rozebíraly nějaké smrtelně důležité záležitosti jako které rtěnka se hodí ke kterému laku na nehty a zapojila se do konverzace v naději, že na všechno zapomene. Jenomže nezapomínala a tak předstírala nejenom že jí to o čem se baví opravdu zajímá, ale i to že je tím doslova nadšená a baví jí to. Má se přeci krásně. Co víc by si mohla přát?
Ještěže už to dnes končí. Zase se tam nic nedělo. Jede domů bohatší o nějakou tu goniometrickou funkci, nějaký ten drb a nějakou tu pomluvu o ní, kterou jí někdo z jejích "přátel" přetlumočil, hned potom co jí "poslal dál". Domeček z karet se rozpadá. Ona už může sundat svou masku. Usedá do autobusu a propadá v tichý pláč. Nechce, aby si toho lidé všimli, dává si ruku před oči a nemá sílu už ani vzlykat. Jen jí tečou slzy. Kdyby se jen narodila jindy, jinde, kdyby potkala jiné lidi, kdyby se chovala jinak, kdyby šla na jinou školu, kdyby, kdyby, kdyby..., kdyby se jen tenkrát nenechala tolik opít. Všechno mohlo být jiné. Vzpomínky byly zase tady, nemohla se jich zbavit, zase se jen litovala.
Tma začínala pomalu objímat pokoj a s ním i ji ležící na posteli. Nemyslela na to co bude, co by mohlo být. To ji ani nenapadlo. Snění se už dávno vzdala. Člověk si vytvořil své sny, doufal v ně, vžil se do nich... Jak jen krutá pak byla realita když sny vzala, roztrhala na kousky a pohřbila hluboko do moře slz. Žila v minulosti. Nedokázala se oprostit od pochyb, které v ní zanechávalo každé rozhodnutí co učinila. Ty vzpomínky se vlastně nevracely samy, takovou moc nemají. To dělala ona! Jen si to tehdy neuvědomovala... Byla to doba kdy si přála vrátit čas, změnit minulost. Jenže to nejde. Stejně by to nemělo cenu. Určitě by to zase zkazila jinak. Na to byla expert, každý jí to říkal.
Nemyslela na budoucnost, protože žádnou neměla, protože v žádnou nevěřila. Přemýšlela o tom už dlouho, dokonce na to jednou narazila i při rozhovoru s "přáteli". Nebyla první kdo tu myšlenku vyřkl, ale asi první, která nad ní přemýšlela už dlouho. Vyřešilo by to vlastně všechno. Od prvního do toho nejposlednějšího problémečku. Ale nechtěla cítit žádnou bolest. Chtěla aby to bylo jisté. Rychlé, jisté a bezbolestné. Aby ji nikdo nemohl zastavit. Ano, bála se bolesti. Ne smrti. Ta neznamenala nic. Jen další krok jejího "života", takové urychlení, zkrácení utrpení... Stejně žádný život neměla. Tohle nebyl život.
Vyšla ven do tmy a zamířila na své oblíbené místo. Věděla, že chce, aby to bylo tam. Jarní teplý větřík ji hladil po tváři a ona cítila klid jaký už dlouho před tím ne. Věděla že teď dělá správnou věc. Jedinou logickou věc co může. Konečně jednou držela život ve svých rukou. Doopravdy. Malého pytlíčku se spoustu prášků na uklidnění, co vzala matce, si nikdo z okolo procházejících lidí nevšiml. Možná taky proto, že měli oči vždy pro někoho jiného než pro ni, v takovouhle jarní noc. To byla jediná chvilka kdy pocítila neklid. Nikoho neměla, nebyla tu náruč kam by se mohla schoulit. Nebyla tu ruka co by ji pohladila, hlas co by jí šeptal. Ale nechtěla na to myslet. Teď dělala to co chtěla. Minulost byla pryč. Bulo tu jen teď. Vlhká vůně jarní přírody, hvězdy, měsíc. Brzy dorazila do hájku asi půl hodiny svižné chůze od domu. Posadila se a nasávala tu rovnováhu a soulad přírody. Konečně. Hlavu měla čistou, byla klidná. Ty myšlenky se už opravdu nevracely. Konečně! Nikde nebyl nikdo kdo by ji zastavil. Přesně jak si to tak dlouho plánovala. Vsypala si obsah pytlíčku na dlaň a spolkla první hrstku. Pak druhou a všechno zapila z malé placatky. Náhle se však klid začal vytrácet, bylo to ve skutečnosti jen pár vteřin, ale pro ni to byla celá věčnost. Cítila jak se jí svírají plíce, jak se jí hůř dýchá. "Co jsem to udělala?!?" Vztyčila se, doběhla k nejbližšímu stromu a snažila se dostat vše ze sebe. Jenomže nic nejedla, nedokázala zvracet, celé tělo měla sevřené a nešlo jí to. Měla slzy v očích. Vykročila směrem z hájku dolů, doufala že někoho potká, že ji někdo uvidí. Že někdo zavolá pomoc. Teď měla strach. Věděla že zemře, ale že už to nechce. Přitom byla tak přesvědčená. Šla dál z kopce, utíkala. Upadla a najednou zbyla už jen tma.
Sklerotikkk