Vyšinutí
Za osamělé půlnoci se Rozany zmocňovala beznaděj. Venku kvílel vítr a předzimní křeče chladu svíraly celý kraj. Krajina, země i hlína - dosud se vše černalo obnažeností a tlejícím listím. A tak Rozana hleděla skrz okno do temnot noci, do temnot duše a do temnot prostoru. Každičké hnutí mysli ji trýznilo, protože v poslední době už nic nezvládala. Kdyby nebyla tak příšerně neschopná, zabila by se. Ale smrti se bála stejně jako života. Tupě zírala do tmy a marně přemýšlela, kde její život ztratil rozumnou nit, kde se všechno pokazilo. Cosi ji neodvratitelně vzdalovalo od lidí a věznilo v kleci prázdnoty a nenaplnění. Lidi jako ona by měli už odmala někde zavřít, aby neškodili druhým ani sami sobě. Její osoba byla přímo pohromou, naprosto se nehodila do lidské společnosti. Občas měla pocit, že se na světě ocitla buď nedopatřením nebo za trest...
Pokud byste tedy chtěli vysvětlení, kterak se z takové dívky, jakou byla Rozana, stane něco, co lze nazývat upírskou děvkou, budete zklamáni. Přihodilo se to vlastně až příliš jednoduše. A taky příliš podivně, aby na popis stačila slova. Běžný člověk stejně nikdy nepochopí a oslovitelnému to dojde. Nepátrejte po vykreslení Rozanina jednání a veškerých jejích pohnutek. Vnořte se do vlastního nitra, otevřete studnice vlastních bolestí a prázdnoty. A pak se sami sebe zeptejte, kolik byste byli ochotni obětovat, abyste je umlčeli. Abyste vyrazili zoufalství. Vytloukli je násilím, když vás samo nechce opustit. Vytloukli je tím nejbizarnějším a zároveň nejvytouženějším způsobem. Tohle není hra na bolest.
Tohle je bolest.
Najděte a odemkněte ji sami v sobě, abyste naslouchali alespoň s malým porozuměním.
A ať tolik netápete v tom náhlém skoku, nahlédněte do toho, jak křičelo Rozanino nitro v deníkových záznamech. Tahle možnost se nabízí poprvé a naposled, protože jakmile se ocitla mezi upíry, skoro si přestala psát.
27.9.1999
Můj život se opět mění v peklo. Ocitám se tam, kde jsem už byla. A cesta ven? Kde je?
25.4.2000
Život se mi pořád víc propadá do temnot, do mučivých pekel. Já nevím, jak dál. Je to určitě moje chyba, ale nevím, v čem ji stále dělám. Nikdy mi nic nevyjde.
18.6.2000
Někdy mám pocit, že šílenství mě obchází a čím dál víc se blíží, v užších a užších kruzích. Proč musím tak strašně trpět?! Proč mi každá světlejší chvíle ztrpkne? Život mě vhání do zoufalství a nejistoty. Nic než smutek a bolest.
15.11.2000
Jsem opravdu tak strašná? Nejspíš ano, vlastně ne nejspíš, určitě...
22.11.2000
Bože, proč jsi mě opustil? Jen hořkost a marnost...
8.12.2000
Musím se naučit skoncovat se všemi nadějemi. Jediné k čemu jsem se dopracovala za ta léta svého života, je vědomí strašlivé marnosti, k tomu, že jsem skoro každou hodinu na pokraji psychického zhroucení, a kdybych nebyla srab, tak s tím skoncuju.
Rozana spěchala noční ulicí. Všude bylo krásně nasněženo a vzduch jitřivě mrazil. Milovala zimu, ale teď zrovna se cítila natolik špatně, že jí ani ledové ovzduší nepomáhalo. Zmáhalo ji jakési hnusné nachlazení nebo snad chřipka. Snažila se nenechat se tím příliš zdeptat, protože sama neměla ráda, když někdo při celkem banálních onemocněních předstíral smrtelnou agonii. Ale nebylo jí úplně nejlíp.
Dnes rozhodně pracovat nebude. Ostatně, kdo by taky byl zvědavý na zachrchlanou společnici... ačkoliv upírům je to přece jedno, uvědomila si vzápětí. V duchu se usmála. Mohla by mít třeba mor, a jim by to nevadilo. Proč by mělo, když byli nesmrtelní...skoro. Pořád by stejně blouznili po její panenské krvi. Po čisté krvi, která jim chutnala nejvíc. Ale ne dnes, dnes se nikomu nepropůjčí.
Zatímco tak uvažovala, došla do zapadlého kouta města. Staré neobydlené domy chmurně shlížely k zemi a nepotkali byste tu živáčka. Tak tohle bylo jedno z útočišť nemrtvých. Na pohled z vnějšku šedé a nudné, téměř odpudivé. Což bylo pochopitelně účelné, byť v současnosti upírům jen sotva hrozilo nějaké nebezpečí. Moderní doba je pohřbila vedle báchorek a fantasmagorií, na které v racionalitě nezbylo místo. Upíři procházeli mezi živými nepoznáni a nemuseli za sebou zahlazovat stopy. Dokonale se infiltrovali do systému; zčásti tím, že jej coby jeho součást ovládali, zčásti, že jejich moc sahala mimo běžné hranice, proto si mohli zformovat v podstatě cokoliv. Přirození nepřátelé upírů prakticky neexistovali. Jen ve vzpomínkách nestorů ožívaly rituály, jimiž se lidé kdysi snažili bránit. Ale po staletích už otupěly lidské smysly a natolik vyhasly, že běžný člověk upíra nikdy nerozpoznal. Co dříve působilo jako výlučný znak, vymazalo se z pamětí, a zařazovací rysy vlastně ani není korektní určovat. Zdánlivě se tedy lidé sami znevýhodnili a přisoudili si role bezbranných ovcí, jež navzdory osvícené moderní době slepě bloudí. Upírů však nijak výrazně nepřibývalo, nesmrtelností se šetřilo.
Tudíž pod nenápadným povrchem kypěl a vzkvétal polosvět upírů. Běh jejich nocí nic nerušilo. Za omšelými fasádami domů, ke kterým by se většina lidí ani nepřiblížila, spokojeně trávili noci. Do jednoho takového temného domu Rozana vklouzla a vydala se po schodišti nahoru. U prvních zamčených dveří šeptla magickou formuli, kterou jí upíři pečlivě vštípili, a v tu ránu se dveře otevřely. Vešla do krátké chodby, na jejímž konci nad vstupem rudě blikal nápis:
VÍTEJTE V SATANORIU
Už tady ucítila navzdory rýmě lehký závan květinové vůně. Satanorium, upírský podnik, její nejmilejší, tonulo v omamných odérech z čerstvě řezaných květin a éterických olejů. Nenašli byste tu ani stopu po oparech cigaretového kouře. Vnitřek se utápěl ve vlnách černorudé barvy na zdech, ozářených plameny z krbů. Satanorium se nacházelo v celém domě, tvořila jej spousta pokojů, velkých i docela malinkých, některé hřejivě sálající, jiné ochlazované poryvy čerstvého vzduchu z otevřených oken.
Než Rozana vešla, vysmrkala se, což ovšem mělo pramalý účinek, protože za chvilku měla zase plný nos. Co se dalo dělat. Vykročila do místnosti a zjistila, že je tam zatím takřka prázdno. U několika stolů posedávalo pár jedinců, ale ještě nenastal pravý čas. Osmá hodina byla pro upíry příliš brzká na scházení se. Ale Záviš, jemuž Satanorium patřilo a jenž Rozanu našel a vymyslel s ní celou ideu fungování Satanoria, už kmital za barem. Tedy kmital - spíš drezúroval jednoho ze svých vlků (upíři se zvláště rádi obklopovali šelmami) a učil ho jakýmsi prapodivným kouskům. Záviš byl upír, ale jeho podstata se jaksi nepochopitelně blížila vlčímu lidu, a tak se mu říkalo vlkodlak. A opravdu, když ho Rozana zpočátku vídala, vážně přemýšlela, jestli opravdu není vlkodlak. Nordický vlkodlak.
Sotva ji zpozoroval, přátelsky se k ní obrátil. Byl závratně vysoký a mohutný. Tvář měl sice ve stínu, ale jeho oči razily, žhnoucí a průzračně modré, oproti jeho smetanové pleti a světlounkým vlasům, které mu v bohatých loknách splývaly z podlouhlé lebky. Usmál se a odhalil své mocné špičáky. Měl daleko silnější čelisti než většina upírů. Byl to prostě vlk.
"Ahoj Rozano," řekl svým příjemným hlubokým hlasem a jakmile mu odpověděla, dodal zcela upřímně, "dneska jsi úplně nádherná."
Rozana se trpce zasmála. Lichotka ji samozřejmě těšila, moc dobře však věděla, čímže ho dnes tolik okouzlila. Nemoc ji přiblížila vampyrické chorobné spanilosti.
"Mramor a eben," šeptl obdivně Záviš na její adresu. Vlasy se jí černaly v hladkém vodopádu okolo obličeje bledšího než obvykle, v němž dominovaly nestoudně velké temné oči. Rty jí zrudly a naběhly a líce jí pokryl siný závoj mdlosti.
"Dneska se mnou nepočítej," pravila Rozana se značně nosovým přízvukem.
"Ale jdi, teď právě tě potřebuju," odbyl ji nedbale.
Ale Rozana se rozhodla nenechat se přemluvit. Odmítavě zavrtěla hlavou.
"Ani náhodou! Není mi dobře."
"Tak špatně na tom určitě nejsi," chlácholil ji.
"Ne!" přidala na důrazu a začínala trochu ztrácet trpělivost, "ty to víš. Dneska nepracuju!"
Záviš viděl, že s ní nic nepořídí, ale to se mu nehodilo. Pokračoval v přemlouvání.
"Ale Růže, můžeš potom mít třeba dva týdny volno. Jenom tenhle večer."
"Už jsem řekla, že ne. A nehodlám to měnit!" Rozana nechápala, proč ji Záviš tolik nutí.
"Prosím, je to důležitý, strašně moc. Je to kámoš," naléhal Záviš dál a snažil se dělat smutné oči. Rozana měla rázem jasno. No ovšem, zase nějaký upír, co nutně potřebuje "vyprošťováka" její čisté krve. Ale kdepak, tahle noc nebude samaritánská!
"Copak jsem tu jediná?" opáčila otráveně a rozhlížela se po ostatních holkách, jenže nikde je neviděla.
"Přišel za tebou. Jsi naše hvězda," vemlouval se Záviš.
Rozana pochybovačně odfrkla. To ti tak budu věřit! Kdyby však netrpěla krajně nízkým sebevědomím, uznala by, že něco pravdy na tom je. Ze svého počátečního postu dívky na baru, která nabízí malý lok své krve komukoliv, se vypracovala na společnici pro jednoho upíra na celou noc. Paradoxně jí k tomu dopomohla skutečnost, která jí v běžném životě byla spíše přítěží. Fakt, že byla ve svém věku panna, spolu s tím, že nebyla nijak beznadějně tupá, ba co víc: byla bytostně podivná a ujetá správným směrem, jí dávalo velký náskok před těžce nalézanými mladšími konkurentkami. Byť by byly sebekrásnější a sebezábavnější, zákonitě nikdy nemohly mít dvacetiletou oduševnělost a hloubku, způsobenou dlouholetým utrpením, jako Rozana. Upíři v ní nacházeli odpovídající partnerku, která měla dostatečný vhled a porozumění jejich světu, byla vědoucí a nevinná, čemuž nemohli odolat. A Rozana, s níž vždycky muži jednali jako s kusem hadru, byla náhle středem veškeré pozornosti. Ačkoliv se kdysi zařekla, že už nikdy nikomu nedá najevo lásku, nic jí nebránilo, aby v chladných upírských náručích netlumila svou vnitřní bolest z rány, co se nehojila.
Ale dnes nic tlumit nechtěla, cítila se sama utlumená víc než dost. Jenže Záviš do ní nepřestával hučet.
"Prosím, Rozanko, prosím, je to opravdu důležité. Jenom pro dnešek, prosím, rybko moje," přidal desítky takových roztomilých pojmenování a neustával v prošení. Dobře věděl, že Rozana se dá skoro vždy oblomit. Nakonec, aby měla klid, tedy souhlasila. Záviš se zaradoval.
"Uvidíš, nebudeš litovat. Je moc krásný," hlaholil vesele. Přehoupl se přes barový pult za ní a odběhl kamsi do vedlejšího pokoje. Za okamžik se vracel i s tím opěvovaným upírem, na kterého už byla Rozana docela zvědavá. Když na něj pohlédla, musela uznat, že Záviš nelhal. Moc dobře věděl, co se jí líbí.
Upír vypadal nanejvýš na dvaadvacet (ale těžko říct, kolik let už brázdil nesmrtelností) a výškou se Závišovi málem vyrovnal. Mezi prameny vlasů nevšední modravě černé barvy se mu jako květ lilie blyštěl obličej napohled zcela bezkrevný. Měl velké, blízko posazené oči smaragdového odstínu zarámované do pečlivě vykroužených, skoro panenkovských řas. Působil ponuře, démonicky a taky... taky v něm bylo něco, co Rozanu hluboce přitahovalo a fascinovalo. Teprve později si uvědomila, že to byla určitá přesněji nedefinovatelná unylost.
Záviš je navzájem představil.
"To je Křišťan," ukázal na přítele. Rozana mu podala ruku o on ji pozvedl ke rtům a letmo políbil. Galantní upír, to se vždy cení. Rozana mu věnovala svůj nesmělý úsměv a rázem měla výraz plaché laně. Přes tu dobu strávenou mezi upíry, byla pořád ostýchavá. Záviš se nenápadně vytratil. Rozana upřela své velké oči na Křišťana.
"Půjdem si někam sednout, ne?" navrhla nejistě.
"Jasně,"souhlasil Křišťan, "ale kam?"
"No můžeme sejít dolů," ve sklepení byly zařízené pokoje a kdyby se v Satanoriu nescházeli upíři, mohl by tu docela dobře být bordel...
"A nebo můžeme jít ke mně," řekla Rozana a snažila se mírnit naléhavost ve svém hlase. Ale přála si jít domů, tam se cítila nejlíp. Křišťan k její radosti přikývl.
"Ještě moment," zdržela jej na chvilku a krátce zapískla. Z tmavého kouta se vyběhl dobrman a přidružil se k nim.
"To je můj hlídač," dodala na vysvětlenou, když si všimla, že ho Křišťan pozoruje poněkud překvapeně. Pravda, s Křišťanem by jej jistě nepotřebovala, ale bez něj nikdy s upírem nešla. Psi páně se říkalo ironicky těmto tvorům, jejichž psí fyzické podoba jen zastírala svaté síly, které v nich byly spoutány a jichž se upíři obávali.
Rozloučili se se Závišem, který se spokojeně usmíval a záhy vyšli ven. Chvíli mlčeli, až nakonec začal Křišťan.
"A kde vůbec bydlíš?" zeptal se.
"Blízko, v Křižných zahradách," odpověděla Rozana a pokradmu jej pozorovala. Moc se jí líbil, takže ani nelitovala, že s ním šla.
"Hm, Křižné zahrady, to je dobrá adresa - samí upíři." uvažoval Křišťan.
"A ty - asi nejsi odtud. Ještě jsem tě v Satanoriu neviděla."
"Ale ne, tohle je moje rodné město. I když je pravda, že jsem tu dlouho nebyl."
Zase se odmlčeli. Rozana sama od sebe nebyla vůči neznámým lidem nijak sdělná, potřebovala správný podnět. S upíry to většinou nepředstavovalo žádný problém, ti rádi zvídali od neobyčejné smrtelnice. Ale Křišťan vypadal nadmíru uzavřeně. Ostatně není nutné vždycky mluvit. Stejně se blížili domů.
Křižné zahrady ve vědomí lidských obyvatel města neexistovaly. Tahle ulice, vlastně spíše celá čtvrť, se halila do tajemna. Plnily ji stařičké zahrady a chátrající domy. V noci tu bliklo opuštěné oko pouliční lampy jen tu a tam, temná zákoutí se vzmáhala. Dnes však stál měsíc vysoko na obloze a jeho modravý jas vše prosvětlil. Podél chodníků rostly stromy, nyní černé a holé, obsypané květy zimy - ledovými jehličkami. Zdánlivě ulice upadaly do chmur, ale skličovalo by to pouze ty, kdo neporozumí. V Rozanině mysli se zde spojovala dokonalá ponurost s podmanivou krásou zimy. Tohle byla její doba. Prospat takovou noc by byl bezmála hřích; vpíjela se do ní i do měsíčního svitu. Dívala se po Křišťanovi, jestli to taky vnímá...a připadalo jí zřetelné, že on musí být nočním tvorem. Jeho zelené oči zářily jako oči kočkovité šelmy. Naštěstí pro Rozanu, Křišťanovi oči nejen zářily, ale také si uchovávaly bystrost. Protože zatímco ona takto přemítala, nedávala pozor, kudy jde, a byla by uklouzla, kdyby ji Křišťan včas nezachytil. Zasmáli se a Křišťan najednou vyhlížel hrozně mladě, jeho démoničnost zmizela. Vzal Rozanu za ruku a už ji nepustil. Potěšilo ji to a zároveň začínala tušit, že si tenhle večer pořádně užije. Křišťan vypadal na přítulného upíra, což rozhodně nebylo samozřejmostí. Mnoho upírů, ačkoliv se jim Rozana líbila, mělo v sobě těžko pochopitelný chlad, jakousi odtažitost. Jako by byla pravda, že mrtví milovat nemohou, většinou v sobě nedokázali zažehnout dostatek vášně a smyslnosti, protože nejvyšší metu pro ně představovala lačnost po krvi. Planuli jako studený oheň, co nedá stín. Ale i tak Rozaně stáli za to. Ač se upíři nacházeli na opačném břehu, střet býval oboustranně výhodný a příjemný.
Rozana zastavila před nevelkým domem poněkud zanedbaného vzhledu s půlkruhovou terasou. Zatímco lovila klíče po kapsách, Křišťan si se zájmem prohlížel zvrásněnou fasádu a hezká okna s kruhovým klenutím. Typický dům této čtvrtě.
"Bydlíš tu sama?" chtěl vědět.
"Ne, s kamarády - upíry." odvětila a soustředila se na odmykání, protože obvykle spletla správný směr. Zámek dvakrát cvakl a mohla otevřít. Vešla do šeré chodby, Křišťan za ní a nakonec tam vklouzl i pes, který je celou cestu nenápadně následoval.
V domě bylo ticho a tma. Upíři už vyrazili na noční toulky. Rozana zavedla Křišťana do kuchyně a už měla na jazyku otázku: "Dáš si něco?" avšak hned si uvědomila, že je zbytečná. Místo toho - aby zachovala správnou atmosféru - zapálila několik svíček a spěšně si sundala kabát, protože jí už začínalo být horko. Podívala se na Křišťana a teprve teď, když si sundával zimník, si uvědomila, že je na upíra nezvykle teple oblečený. Měl dokonce i rukavice i šálu. Patřil nejspíš k těm upírům, kteří si zachovávali lidské návyky i v oblékání.
V mihotavém světle svic jí znova připadal nesmírně temný a odlesky plamínků tančily v jeho očích jako na hladkých plochách drahokamů. Stála proti němu, mnohem drobnější, s očima lesní srny, načisto bezbranná. Chvíli ji pozoroval se zaujatou dravčí soustředěností, ale věděl, že dlouho už předstírat nemůže.
Přistoupil k ní , sevřel ji v náruči a začal ji líbat. Rozana mu vyšla vstříc celým svým tělem. Přitiskla se k němu, objímala jej co nejpevněji, jako by ho už nikdy nechtěla pustit. Měla to ve zvyku, aniž sama přesně tušila proč, ale pokaždé držela muže jako život, který by jí mohl uniknout. Žádná blízkost jí nebyla dost těsná, snad její zoufalá duše tolik dychtila po něžnosti. Zajela mu rukou do vlasů a uchopila ty bohaté, hebké prameny do svých jemných prstů. Vlasy - jak moc je měla ráda! Křišťanovy ji zasypávaly a obtékaly dlouhé, tak nádherně dlouhé. Zbožňovala dlouhé mužské vlasy. Byla jimi doslova posedlá.
A Křišťan ji lačně líbal, pravda sice se skoro trochu dusila, protože nemohla pořádně dýchat nosem, ale co na tom! Zajížděl jí jazykem hluboko, což mu usilovně vracela. Jeho ruce bloudily po jejím těle, chvíli po zádech, pak na břiše a na prsou. Nenasytnost jich obou byla natolik velká, že spolu vlastně spíš zápolili. Jako by jeden chtěl druhého dostat, pohltit do sebe. Sešla se tu dvě vyprahlá srdce, dvě hladovějící těla.
Křišťan nakonec vjel Rozaně rukou pod tričko a dlouze ji hladil přes žebra a prsa. Její sametová, bělná kůže ho pálila jako pekelný plamen do jeho neméně rozpálené dlaně. Oba vzpláli jasným ohněm. Rozana si vychutnávala jeho doteky, ale zároveň si v duchu říkala, jestli ho hned napoprvé má nechat zajít tak daleko. Dopřála mu ještě chvíli, a pak jeho ruku jemně odstrčila. Křišťan zjevně pochopil a znova už to nezkoušel
Poté na okamžik přestali a Rozana se konečně zhluboka nadechla. Bylo to zvláštní, ale po celou dobu cítila, že je Křišťan hřejivý. S něčím takovým se u upíra nesetkala.
"Ty jsi celý rozpálený," zašeptala a mazlivě jej hladila po tváři.
Křišťan se pousmál.
"Asi jsem měl poněkud mylné představy o tvojí práci. Tohle je taky součást?"
Rozana si ho vyzývavě měřila pohledem a řekla: "Ne tak docela. Ale já dělám, co chci a co mě nevyřadí z mojeho oboru..."
"Hm, takže běžně to neděláš?" ptal se dál.
"Ani ne," odvětila, ačkoliv to nebyla tak úplně pravda. Přinejmenším pro ni tu však rozdíl byl. Ale život ji naučil opatrnosti. Nevěděla, co si myslí Křišťan, a proto si nechtěla zbytečně moc zadat a dát příliš najevo, že jí na něm hodně záleží.
"Zdá se mi, jako bys nestál o krev," utrousila mimochodem.
"Uvidíme,"sykl Křišťan a znova se na ni vrhl. Tentokrát ji však vzal a posadil na kuchyňskou linku, takže už se k ní nemusel tolik sklánět. Zatímco se dál mazlili, čas běžel, aniž to vnímali. Potom jí však náhle vyhrnul tričko na břiše, přiblížil ústa k její rozehřáté bledé kůži a přejel si špičáky jazykem. Vzápětí se prudce zakousl, hluboko, jak jen to šlo. Rozana málem vykřikla, bolelo to jako žádné kousnutí předtím. S úbytkem krve propadala otupění a okolí vnímala vzdáleně zpoza závoje slabosti.
A zatím se jí Křišťan vpíjel do krve, vpíjel se jí do žil. Plynul tepajícím rudým jezerem, bez směru a bez konce. Ve spáncích mu duněla ozvěna dvou srdcí. Ždímal z Rozaniny krve všechnu sílu. Cítil, jak do něj přechází moc neposkvrněné krve.
Obloha spustila hvězdnatou oponu až k zemi. Nevšímal si ničeho jiného než toho černého sametu. Temnota jej obestřela. Tu se mátožný opar zvedl, podoben křídlům obrovských můr, a odplachtil do neznáma. Křišťan stál náhle u bazénu s rudou vodou. Bezmyšlenkovitě se vrhl do hlubiny. Vznášel se a houpal ve vodní mase, dno i hladina byly v nedohlednu. Cítil se báječně. Pak vyplul k okraji. Ležel najednou na mělčině s jemným pískem a drobné vlnky jej omývaly. Kroužil rukou ve vodě. Poté ji zvedl a s dětským úžasem sledoval karmínové kapky, jež se mu svezly ke konečkům prstů. Sunuly se stále níž, až se konečně odpoutaly od kůže a letěly vzduchem. Ten okamžik byl mučivě dlouhý. Snášely se lehounce dolů, až se mu nakonec roztříštily o tvář a rozprskly se vůkol. Slastně si vychutnával jejich vlahost. Připadal si jako znovuzrozený.
Druhého dne pozdě večer se tiše otevřely dveře Rozaniny ložnice. Dovnitř se tiše protáhl jeden z Rozaniných upírských spolubydlících Michal. Rozhlédl se tmou, a následně rozsvítil malou stolní lampu vedle postele. Rozana, ležící zády ke světlu, nic. Michal se k ní naklonil a jemně s ní zatřásl. Rázem se vzbudila. Otočila se a unaveně mžourala na kamaráda.
"No potěš!" uklouzlo mu, jakmile spatřil její voskově bledý obličej a nepřirozeně zrudlé rty.
"To tu takhle ležíš od včerejška?" pohlížel na ni se starostlivým výrazem.
Rozana si protřela oči a ochraptěle řekla: "Ale ne, odpoledně jsem byla vzhůru. Nebylo mi dobře, tak jsem si šla lehnout."
"No to se nedivím. Nějak jste to nezvládli, vždyť jsi polomrtvá," bručel nespokojeně. Rozana se musela zasmát té starostlivosti.
"Vzala sis ten svůj lék?" ptal se dál a měl na mysli posilňující lektvar, který jí namíchala jedna upírka s čarodějnickými schopnostmi. Bez něj by asi dávno zemřela vyčerpáním. Jaký paradox, že právě Rozana, slabá a křehká, si zvolila práci, jež ji stála tolik sil.
"Jo, vzala, ale potřebuju ještě. Že mi ho přineseš?" požádala Michala.
"Už jdu." ujistil ji a vytratil se.
Když zmizel za dveřmi, začala Rozana vzpomínat, co se včera odehrálo. Opravdu to trošku nezvládli, Křišťan jí vysál příliš mnoho krve. Ještě že pes nijak nezasáhl. Skoro omdlela, ale pak se vzpamatovala po svém zázračném nápoji. Přemýšlela, kdy vlastně Křišťan odešel... Ve čtyři? Nevěděla přesně, nesledovala hodiny, ale bylo už k ránu, nemohla potom dlouho usnout.
Přitulila se k peřině a znova pocítila vlnu tepla jako v Křišťanově náruči. V noci ji to všechno zmohlo a omámilo, ležela v jeho objetí dlouho a dlouho. Ale moc spolu nemluvili. Proč si s ním nepopovídala víc? Teď ji to mrzelo, ale v noci neměla na rozhovor náladu. Náhle jí bleskl hlavou příslib, který vyslovil zatímco se loučili. Sejdou se zítra v Satanoriu.
Mezitím se vrátil Michal, ale musel jí lusknout prsty před nosem, protože byla duchem zcela nepřítomná.
"No tak, kočko, já chápu, že to bylo super, ale věnuj mi trochu pozornosti," spustil na ni zvesela.
Rozana se rázem vrátila do reality a došlo jí, že Michal vyčetl značnou část toho, nač myslela. Upíři měli takové schopnosti hodně rozvinuté. Zčervenala a vzala si od něj sklenici naplněnou rudým nápojem. Její živou vodou...
Napila se a okamžitě se dostavila úleva. Zesláblost ji opouštěla. Michal ji upřeně pozoroval.
"Měla bys s tou prací skončit," řekl otcovsky.
"Já nemůžu," zašeptala Rozana smutně.
"To je blbost! Proč bys nemohla?!" opáčil prudce.
"Nemůžu, všechno bych ztratila," pravila zamyšleně, ale nechtělo se jí dál rozebírat tohle téma. Michalovi to nejspíš došlo, neboť změnil směr svého zájmu.
"A s kým jsi vlastně včera byla - jestli můžu vědět?" vyzvídal.
"Jo, to víš, já ti to řeknu a ty na něj vletíš, za to, co mi udělal," škádlila jej.
"Dovol, copak jsem někdy něco takového provedl?" zlobil se Michal naoko.
Rozana se zamyslela, aby poté s potěšením nechala splynout ze svých rtů jméno: "Křišťan. Nevím jestli ho znáš - dlouhý černý vlasy, zelený oči..."
"Jo, jo, já vím, kdo to je," řekl Michal jaksi zaraženě a spěšně dodal, " no nic, já už musím jít. Chtěl jsem jenom vědět, co s tebou je. Tak se zatím měj. Ahoj."
"Ahoj a díky za ochotu."
"Není zač."
Sotva Michal odešel, ponořila se Rozana zpět do svých myšlenek. Aniž si uvědomovala, že se usmívá, vzpomínala na Křišťana. Kdoví, co jí popletlo hlavu, ale nemohla si pomoct. Zdálo se jí, že s žádným upírem nic takového nezažila. A přitom všichni oplývali přinejmenším srovnatelnou krásou jako Křišťan a s mnohými si i daleko víc promluvila, znala je déle. Proč zrovna on ji tak zasáhl? Snad to skutečně zavinila ta hřejivost a opravdovost, již projevil. Bylo jí teď hrozně dobře, všechnu tu vášeň a syrovou radost zažívala stejně intenzivně jako včera. Vždycky se dokázala hluboce vcítit, ať už do vlastních pocitů nebo do cizích. Upíři ji naučili dovést tuto empatii takřka do absolutna, což ovšem mohlo být i nepříjemné. Dar i prokletí zjitřené citlivosti. Teď právě se na hony vzdálila realitě a plula zpět v noci s Křišťanem. Opájela se silou prožitků, které plašily smrtelný chlad z jejích žil.
Ale ani v tomto rozpoložení se snažila neopít se úplně blahem. Najednou oceňovala, nemá při sobě nikoho, komu by se svěřila se svým štěstím. Aspoň se jí nicotně nevysmekne, aby jí zbyla jen pachuť z předčasného radování. Věděla, že je lepší nedoufat a nemít naděje. Protože štěstí ji pokaždé záhy opustilo. Vzdát se veškerých nadějí šlo jen ztěžka. Vlastně vůbec. Musela by být mrtvá, mrtvá na duchu, aby neměla žádné vyhlídky, že jednou se jí zase vrátí vnitřní radost. Rozum ji však nabádal k malověrnosti, ač ve skrytu duše se s tím pořád nesmířila. A co z toho, vždyť se jí nikdy nedařilo. Tedy až na to, že se dostala k upírům. Nebýt jich, skončila by nejspíš v sanatoriu, nikoliv v Satanoriu. Připomínalo to sen, ze kterého se bála probudit. Dalo se ale uvěřit tomu, že ona - tak bezvýznamná a neschopná - žije mezi upíry?
Náhle, jako by se tím měly rozptýlit její pochyby, ucítila prudkou bolest na břiše. I její nejkrásnější sny měly přídech noční můry. Vstala pomalu z postele a sundala si tričko. Na břiše se jí modrala docela hnusná rána. Přesněji řečeno dvě zkrvavělé ranky, bodnutí po tesácích a okolo nich ošklivá modřina. Tohle ji mátlo. Žádný upír jí nezanechal takové stopy. Křišťanovo kousnutí bylo strašně silové, hrubé. Snad mu scházely dostatečně dlouhé a ostré špičáky. Ale co je Rozaně po špičácích! Tahle rána se za pár dnů zahojí. Neutrpí-li žádnou těžší, je taková modřina přímo peříčkem!
Další noci Rozana vyrazila do Satanoria. Dychtivě a zároveň s obavami. Těšila se, že uvidí Křišťana, ale nejistota ji neopouštěla. Její skrovné naděje a radosti, které si byla ochotna připustit, nikdy nepostrádaly chmurný stín. A až příliš často se takový stín měnil na všeobjímající temnotu zoufalství.
Nezapomeň na to! říkala si. Nezapomeň!
Cestu rychle a nevšímavě prošla. Napůl si chystala, co Křišťanovi řekne a představovala si, jak se uvítají; napůl se zmítala v pochybnostech, zda přijde. A když přijde, bude o ni mít zájem?
Jakmile vstoupila do Satanoria, rozhlédla se a první osten zklamání ji bodl. Ale bylo celkem brzy. Šla tedy zatím za Závišem.
"Ahoj," pozdravila jej trochu sklesle, usedajíc na židli u baru.
"Čau," spustil o poznání veseleji Záviš, " tak jak se máš? Už je ti líp?"
"Ale docela jo," nachlazení vskutku polevilo a po koňských dávkách svého životabudiče zaplašila i tu smrtelnou slabost.
"Ty dva týdny platí," oznámil jí usměvavě a dlouhým tělem se vlnil do rytmu písně XIII.století.
"Ale všem upírům to zlomí srdce. Jak se to rozkřikne, budou se mi tu plazit po kolenou a prosit, ať se hned začneš pracovat." pokračoval. Rozaně cukaly koutky úst, když viděla plavého vlkodlaka, kterak si bezstarostně tančí sám pro sebe a prozpěvuje si. Ale neodbytně ji tlačila jediná otázka.
"Křišťan tu ještě není?" zeptala se konečně s předstíranou lhostejností.
"Ne," Záviš překvapeně zdvihl obočí, " měl by tu být?"
"Možná," Rozana odvrátila pohled od pronikavé modři Závišova zraku. Úpěnlivě doufala, že na ní nic nepozná. Nejspíš to zabralo, protože Záviš pokračoval beze stopy nějakého většího zájmu.
"Vlastně jsem ho tu od minula vůbec neviděl. On je pořád někde zalezlý."
Znenadání si vzpomněl na cosi zjevně zajímavějšího a téma Křišťan bylo zapomenuto.
"Představ si, dneska tu máme vědmu! Hádání, věštění a tak. Jdi za ní, ať se taky trochu pobavíš," vykládal nadšeně. Rozanu to docela zaujalo.
"Fakt? Opravdovou vědmu?" tázala se se zájmem.
Záviš přikývl.
"Úplně jedinečná. Nejlepší v oboru. Její matku upálili a otec dodnes kdesi lítá..."
"Ty kecáš!" vyprskla Rozana smíchem.
"Kdoví, rybko, kdoví. Je vedle," Záviš hodil hlavou směrem k sousední místnosti, "teď tam myslím nikoho nemá, tak jdi."
Rozana poslechla a vydala se za vědmou. Na prahu malého salonku nepatrně zaváhala, ale potom rozhodně vešla. V malém prostoru stál jediný stůl s trojramenným svícnem, na němž klidně plály dlouhé ohně voskovic. Dvě židle, jedna pro příchozí a na druhé - vědma? Rozana ke svému údivu spatřila ženu, nanejvýš třicetiletou, veskrze obyčejného vzhledu, s delšími hnědými vlasy, oblečenou v černém. Přivykla výrazným, kontrastním a zářivým upírským vizážím, proto ji taková vnější fádnost u vědmy udivovala.
"Dobrý večer," pípla zaraženě.
"Dobrý, dobrý," pravila líbezným hlasem, "tak se přece posaď."
Rozana se nejistě pousmála a posadila se. Chvíli zkoumala ženinu tvář a zejména oči, které ji vždy u lidí zajímaly nejvíc. Oči vědmy jí připadaly obyčejné, vcelku hezké, ale nijak zvláštní. Ačkoliv jaké oči by vůbec měla mít vědma?
"No, to víš, každý nemůže mít tak výrazná znamení jako ty," řekla žena pojednou.
"Znamení?" Rozaně nedocházelo, co tím myslí.
"Oči, Rozano, oči - rány duše," zašeptala vědma s potutelným úsměvem.
Rozana se zastyděla. Ona jí čte myšlenky? Ani ji tolik nepřekvapovala ta vševědoucnost, ale tohle jí vadilo. A navíc si uvědomila, že nejenom hloupě civěla, ale taky, že sama možná má daleko pozoruhodnější oči, jenže uvnitř - prázdno?
"Co bys chtěla vědět - poznat budoucnost nebo sama sebe?" zeptala se vědma a Rozanu napadlo, že to s těmi myšlenkami nebude tak horké.
"Obojí," odvětila váhavě.
"Hm, dobrá volba - nejlépe poznat sebe v budoucnosti, že? Spoléháš na čtení z ruky, na karty..."
"Karty ne," odmítla Rozana.
"Zanevřela jsi na ně, co? Pořád ti ukazovaly jen černou budoucnost."
Rozana si připomněla své věštecké pokusy a rázem se cítila jako pitomec.
"Nejsem asi správný člověk na takové věci," řekla posléze.
"Ale nač tolik podceňování," v ženině hlasu znělo povzbuzení a uchopila Rozaninu levou dlaň do svých rukou, "ty máš velký duchovní potenciál. Věnuješ ho ale jiným věcem. Přesněji rozmělňuješ ho."
"V čem?" Rozany se ta poznámka nemile dotkla.
"Ne, to jsem špatně řekla," opravovala honem vědma, " myslím, že se nemůžeš dostatečně soustředit na takové věci. Daleko víc tě zajímá něco jiného..."
"Co?" Rozana s napětím očekávala, co jí odpoví.
"To je přece jasné -láska."
"Pch, láska, tu už jsem dávno pohřbila." prohlásila Rozana záměrně co nejchladněji.
"To neznamená, že ti na ní nezáleží. Protože ti schází, tvoje srdce krvácí a tvoje duše křičí. Proto se rozdáváš upírům."
"To jsou dost laciné závěry," odsekla Rozana.
"Možná," vědmu ani v nejmenším nevyvedla z míry, "ale ty sama to moc dobře víš. Tím zástupem upírů, jejichž náruče jsi vystřídala, ubíjíš hlavně sebe, svou bolest. Snažíš se zahnat ten chlad, co tě provází, když jdeš spát. Chceš se skrze upíry uzemnit, aby ti realita nepřipadala tak hrozná a děsivá. Nedokážeš oblomit Boha, tak chceš uniknout z jeho moci."
"Bůh mě nechce slyšet. Čekala jsem dost dlouho na anděly, teď přišel čas démonů," šeptala Rozana smutně.
"Ani nevíš, jak blízko jsi pravdě. Ale démoni nejsou totéž co upíři. A nikdo z nás neví, na čí stranu vlastně patříme."
"Já nepatřím nikam." řekla Rozana.
"Třeba. Jenomže takových je víc. Musíš jen dobře hledat a správně zvolit."
"Hledat? Zvolit? A koho?" nechápala Rozana.
"Jsou duše, co bloudí. Ti, co si říkají, že nikam nepatří. Přechodní svým původem nebo duchovní podstatou. Když patříš mezi ně, hledej oporu tam."
Tahle psychoanalýza byla celkem zajímavá, byť Rozana pochybovala, jestli zrovna tohle jí vyčetla z ruky, ale její pozornost chvílemi polevovala a dívka se neklidně ohlížela k východu, zda se někde neobjeví Křišťan. Bála se, aby se nějak neminuli.
"Nečekej na něj. Dnes nepřijde."
Rozana se s nevolí podívala na vědmu. Tím prohlášením ji silně rozladila. Už ji nechtěla poslouchat.
"Už nechci nic vědět," řekla rázně a vstala.
"Už taky nemám, co bych ti prozradila," pousmála se vědma potutelně.
Rozana se zmatkem v hlavě odešla. Co jí to vlastně ta osoba navykládala? Takové vševědství jí lezlo na nervy. Řečí jak vody, ale jasného nic! Ne že by neměla pravdu, ale ta závěrečná hláška ji naštvala. Musela jí to říkat?! Zasela tím do Rozaniny duše neklid. Věřila té ženě, ale nedonutila by se k odchodu, protože jakási bláhovost, či přesněji zoufalost ji nabádala, ať vyčká. Přece se na ni nevykašlal! Kdyby odešla, později by si to vyčítala. Nakonec tedy přestála pár hodin v Závišově společnosti, během nichž její roztržitost a neklid narůstaly. Po půlnoci to zabalila. Požádala Záviše, aby případně Křišťanovi vzkázal, že na něj čekala a poraženecky se ze Satanoria vytratila.
Venku se rozestírala další z jasných nocí. Když vyšla, měsíc, milý, bledý měsíc se raději skryl za mrakem, aby nemusel shlížet na její smutek. A bylo ticho a mráz a tma. Rozana tu stála opuštěná, opuštěná uprostřed vší té krásy, již tolik milovala, ale která jí teď byla úplně k ničemu. Protože jediné, co vnímala byla horoucí bolest. Protože zase prohrála.
Dalšího dne si Rozana proti svému zvyku dlouho poležela v posteli. Ne snad, že by spala nebo že by lenošila, ale nemohla se přinutit vstát. V jejím myšlení se prudce střídalo otupění a prázdnota s nejhlubším zármutkem. Těžko říct, co z toho bylo horší. Snažila se raději zaobírat se tím, co jí řekla vědma, což ostatně taky nebylo nijak povzbudivé a navíc stěží soustředila myšlenky. Avšak ta žena vyřkla pouhou pravdu. Rozanina práce představovala prostředek, jímž umlčovala vlastní nitro. Když ztratila naději na trvalejší vztah, musela svou touhu rozdrobit na stovky malých kousků, na stovky intenzivních, jenže povrchních prožitků, kterými chladila žár své duše zmítané v plamenech. Proto nedokázala přestat. Bála se, že se tím ocitla na okraji upírské společnosti, že by přišla o veškeré příležitosti k tomu koloběhu. V tom, co dělala si vybudovala pevnou pozici, které by jinak - alespoň se domnívala - nedosáhla. Mezi lidmi zákonitě zapadala. Sama se těžko prosazovala, protože z jejího pohledu jí scházelo cokoliv, čím by zaujala: talent, krása, inteligence - to vše ve svých očích postrádala. Při svém nízkém sebevědomí mohla zpochybnit jakoukoliv svou kvalitu a vnější okolnosti ji zřídka přesvědčily o opaku. Zato však měla výtečné předpoklady pro soužití s upíry. Její krev je přitahovala zcela zjevně. Že by v tom mohlo být také něco jiného, si byla ochotna připustit nanejvýš ve velmi dobrém rozpoložení, v jakém se právě teď nenacházela. Ostatně její aura čisté krve přilákala i Záviše. Potkala ho jednou v noci, když se vracela z kina. Stál na zídce u staré továrny a první, co Rozanu napadlo, jakmile spatřila to plavé zjevení, bylo: "Upír!"
Tím se rozhodlo vše. Díky těmto dvěma skutečnostem - své krvi a uvažování nakloněnému takovým věcem za hranicí reality - mohla lehce přestoupit do polosvěta upírů. A úspěšně se v něm pohybovat. Utekla ze skutečnosti, ale přesto ji vnitřně deptalo nenaplnění. Její život byl teď pochopitelně daleko lepší a nikdy by neměnila. Ale neklid ji sžíral dál. Ačkoliv na to moc nemyslela, ničila ji plytkost a prchavost kontaktů s upíry. Až na Záviše a pár dalších, se s většinou setkala nanejvýš dvakrát, a potom jí navždy zmizeli ze života. Ale Rozana si vždy nejvíc cenila věcí trvalých. A takových se jí pohříchu nedostávalo.
A do toho všeho ještě Křišťan. Proč nemohl být jen dalším z řady upírů?
Jak jsem mohla být tak blbá!
Spílala si za svou neuvážlivost, proč jenom si dávala naději?! A přece, sotva k němu cítila lásku. Copak by její rozdrásané srdce svedlo milovat? Neznala odpovědi, zato věděla, že bez něj taky být nechce. Možná ji jen posedla žádost, žádost po té hřejivosti, trýznivá touha po něze. Ne, to nebyla láska, ale podivné omámení. Vzplanutí temného ohně, který ji stravoval čím dál víc. A bolest. Hrozná bolest. Když na Křišťana jen pomyslela, rázem jako by jí vrazil dýku do prsou. S každou letmou vzpomínkou přicházelo bodnutí. Její srdce stiskla krutá pěst, která jej nemilosrdně drtila v mocném sevření. Tohle šlo mimo ni. Ať se sebevíc snažila zklidnit se rozumným uvažováním, stačil mlhavý obraz a utržila další hlubokou ránu.
A pomoc? Lék?
Nikde!
Tak se svíjela ve své bolesti dva dny, přičemž zcela vyhasla i ta nejskrytější naděje, že by se Křišťan objevil. Nakonec - zákonitě - si třetí noci všiml jejího smutku Michal.
"Co je s tebou?!" uhodil na ni.
"Nic," odvětila, zatímco stěží zadržovala slzy a bála se, že se další chvíli úplně sesype. Michala samozřejmě neoklamala.
"To ti tak budu věřit. Copak jsem na hlavu padlý?! Vždyť jsi úplně utrápená!"
Podívala se na něj svýma žalnýma očima mučené srny, což znamenalo více než výmluvnou odpověď. A Michal tušil, kde je příčina.
"Křišťan, je to kvůli němu, že?"
"Jak jsi na to přišel?" podivila se Rozana, částečně proto, že váhala, zda má vyjevit pravdu, částečně že ji ta jasnozřivost skutečně překvapila.
"A kdo jiný. Hned, když jsi řekla, že jsi byla s ním, věděl jsem, že z toho nic dobrýho nebude," vysvětloval, ale Rozanu tím zmátl.
"Počkej, proč jako?"
"No, já jsem myslel, že děláš jenom s upíry..."
"Taky že jo," nechápala o čem mluví.
"A Křišťan?"
"Co Křišťan? Co je s ním?"
Michal jí náhle vyčetl z výrazu hlubokou nevědomost. Ona nic netuší!
"No přece Křišťan není upír!" šeptl.
"Není upír?" opakovala Rozana a zdálo se, že zprvu neporozuměla obsahu těch slov. Vtom se jí všechno spojilo - jeho horoucnost, rozpálené tělo i to nedokonalé kousnutí... Nic z toho na upíra nesedělo! Ale ani ve snu by ji nenapadlo víc se tím zabývat, protože upíři byli velice odlišní a neexistovala žádná obecně platná charakteristika ryzího upíra.
"Chceš říct, že Křišťan je člověk?" zeptala se rozechvěla a skoro se děsila kladné odpovědi. Nebyla si jistá, jestli by něco takového mohla akceptovat.
"Napůl," odvětil Michal záhadně.
"Napůl, co to sakra znamená: napůl?!" vykřikla.
"Napůl člověk a napůl démon."
"Co je to za blbost? To přece nejde!" Rozana tomu nemohla uvěřit. Nevěděla sice o démonech nic určitějšího, ale vždy je řadila k upírům, a tudíž naprosto neslučitelným s lidmi.
"Nestává se to, ale...Co my můžeme vědět o tom, co je možné a co ne," Michal se zamyslel a Rozana se nezmohla ani na slovo.
"Víš co," pokračoval Michal, "nerad bych ti vykládal nějaké bludy. Vím to jenom z doslechu. Zajdi si za Závišem, vždyť ten zná Křišťana nejlíp. Jsou jako bratři."
"Jako bratři? Pcha, tak to je fakt skvělý. Co se ještě dnes dozvím!" úpěla Rozana. Tohle ji opravdu šokovalo. Měla pocit, že se okolo ní stáhla jakási podivná síť. Desítky zdánlivých náhod se zkonkretizovaly v jedinou zásadní skutečnost. Ve znepokojivou skutečnost, v neuvěřitelnou okolnost. Zlobila se na Záviše, že ji nastrčil do takové pasti. Zlobila se na sebe, že tomu podlehla. Zase si s ní zahrávali. Jistě, neudělali to schválně, ale byla to ona, nad kým ta past zaklapla. Teď jí bylo jasné, proč ji Křišťan tolik ranil. Nečišel z něj odtažitý chlad upíra, ale hřejivá lidskost, jež se však pojila s nezemským kouzlem démonické bytosti.
Polodémon, polodémon....co je to za tvora?
"Máš pravdu, Michale! Půjdu za Závišem," rozhodla se, že alespoň něco málo se objasnit musí. I kdyby už Křišťana neměla nikdy potkat, chtěla vědět co nejvíc. A jestli jsou si se Závišem opravdu tak blízcí, jedině on by jí mohl snad pomoci. Ne, nedávala si žádné naděje, ale připadalo jí, že má právo dozvědět se víc.
Spěchala se obléknout, a pak doslova vyběhla do noci. Rychlým krokem se vydala do Satanoria.
Noc byla tentokrát tmavá. Tmavá příkrovem sněhových mračen, na obzoru nažloutlá tím nákladem, který nesla. Křižné zahrady ovládalo šero. Šero a mráz. V oknech starých domů se nezablýsklo jediné světlo a jen třpytné šňůry ledových pavučin povlávaly vzduchem. Nemožno přehlédnout takovou krásu, zakletou do třeskutosti mrazu. Zima Rozanu tišila chladem i svou nádherou, ale sotva ji mohla ukonejšit docela.
Začalo sněžit, ale vzduch byl tak studený, že místo vloček padala ledová tříšť. Jako by se právě teď chtěla předvést celá škála zimní krásy. Tenké jehličky se sypaly z nebes a cinkaly mnohohlasem nejjemnějších zvonků. Snášely se Rozaně na bledou tvář, ale bez sebemenšího škrábnutí sametově sklouzávaly na zem. Nic takového ještě nezažila. Z mraků šelestily miliony prachových peříček z andělských křídel. Připadalo jí to zvláštní. Všechno se jevilo čisté, ledové a mrazivé, zatímco v jejím nitru plála horoucí bolest a přísahala by, že za ní zůstávají krvavé stopy z jejího rozsápaného srdce.
Procházela tou reálnou nocí, tou ledovou bouří, ale všecko se jí vzdalovalo do nedohledna. Její mysl se zmítala v neklidu a napětí. Její život se točil ve stále stejných smyčkách odcizenosti a z toho koloběhu se nedalo uniknout. Tehdy pochopila, že vrátit se už nemůže. Že spálila všechny mosty k normálnímu světu. Něco se vyšinulo ze své cesty - snad ona, že už nemohla dál žít v realitě. Musela takhle skončit, protože neuměla žít. A jediné, co ji bez ustání napadalo byla slova, snad odkudsi vyčtená; slova, jež vlastně neznamenala nic určitého,ale pořád si je musela opakovat, protože ona si v nich našla svůj význam.
Bloudíte šerem, slonovinová těla šelem, bloudíte šerem?
Letěla na křídlech mrazivé noci, spěchala, protože ji spalovala nedočkavost. Do Satanoria vpadla skoro udýchaná. Nedívala se vpravo ani vlevo a vykročila rovnou za Závišem.
"Chci s tebou mluvit o samotě," vyhrkla na něj. Upír zpozoroval její rozrušení a zavedl ji do onoho salonku, kde byla tehdy vědma. Zbyl tu jen stůl a svícen. Záviš zavřel dveře a nechápavě se zeptal: "No, co se děje?"
Náhle Rozana nevěděla, jak začít. Tolik chtěla říct a dozvědět se, ale teď jí to připadalo hrozně praštěné. Vždyť se sem přihnala jako nějaká fúrie. Nervózně ze sebe shodila kabát, pak si poněkud zasukovala šálu a dlouho se z ní vymotávala. Nakonec ji vztekle mrskla na stůl. Pak - neboť už ji to značně roztrpčilo - rovnou spustila: "Podívej se, co mi udělal Křišťan!" a ukázala Závišovi ránu. Špatně se hojila, stopy po špičácích byly pokryty strupem zaschlé krve a modřina hrála všemi barvami.
Záviš údivem hvízdl.
"To je teda maso," prohodil uznale pokyvujíc plavou hlavou, " ale co já s tím mám společného?"
"Proč jsi mi neřekl, že Křišťan není upír?" vybafla prudce Rozana.
Závišův překvapený výraz se na chvilku změnil na provinilý.
"Jak jsi na to přišla?" ptal se obezřetně.
"Na tom nezáleží, prostě to vím!" odvětila Rozana úsečně.
"Promiň, Rozano, fakt mě nenapadlo, že to takhle dopadne. Nechtěl jsem to o Křišťanovi zbytečně šířit," řekl omluvně, ačkoliv cítil, že tohle asi Rozaně stačit nebude.
"To se ti teda fakt povedlo," vzdychla Rozana.
Přistoupil k ní a pohladil ji po temných vlasech.
"Opravdu se strašně moc omlouvám. Ale to přece neudělal schválně, že?" vyřkl tu otázku s jistými obavami.
Rozana zavrtěla hlavou.
"Víš co, nech to být. Seženu ti něco na to kousnutí a...můžeš teď mít volno třeba měsíc," navrhl. Rozana se trpně usmála a cítila, že v ní zoufalství narůstá. Copak je opravdu tak natvrdlý?!
"Ale mě přece nejde o tuhle ránu!" vykřikla.
Záviš jí nerozuměl.
"A o co tedy?"
Mlčky vzala jeho ruku a položila si ji na prsa.
"Soustřeď se," řekla. Zavřela oči a vybavila si Křišťana, celou tu žhavost. A rázem se jí těžká, ostrá čepel zaryla do hrudi. Závišem to mírně trhla a rychle odtáhl ruku. Chvíli nic neříkal.
"Už to chápu," vypravil ze sebe posléze.
"Slíbil mi, že se uvidíme. Ale už se neozval. Vykašlal se na mě!" stavidla Rozaniny bolesti se zvedla a musela to všechno povědět, "a já s tím nemůžu nic dělat. Jenom na něj pomyslím a cítím tohle...Záviši, já to nesnesu. Já se zblázním!"
Položil své tlapy na její útlá ramena a útěšně šeptal: "No, počkej, Rozano, počkej. S tím se musí něco udělat. Nenechám tě tak trpět."
"A co chceš dělat?" zeptala se, přičemž z jejího hlasu jasně zaznívala beznaděj.
"To není Křišťanův styl. Takový on není," prohlásil Záviš s přesvědčením, avšak vzápětí dodal, "ovšem nejsem si jistý, jestli vůbec kdy někoho miloval."
Rozana naň upřela pohled umírající laně, takže se snažil napravit, co předešle řekl.
"Abys tomu správně rozuměla, Křišťan je...ehm...podivný. Je prostě napůl démon..." Záviš zrozpačitěl. Nedařilo se mu vysvětlit Rozaně Křišťanovu zvláštní osobnost, když neznala všechny okolnosti.
"Tak mi o něm řekni víc! Jaktože je poloviční démon - vždyť to přece není možné."
"To by bylo nadlouho," vykrucoval se Záviš, nejistý si, kolik může prozradit, " víš co, já najdu Křišťana a domluvím vám dvěma schůzku. Aspoň si to sami vyříkáte."
Rozaně se to příliš nezamlouvalo. Na jednu stranu chtěla s Křišťanem mluvit, ale na druhou se toho bála. Záviš se však už rozhodl.
"Jo, tak to bude nejlepší. Já s ním taky dám řeč a nějak se to vyřeší. Zkus přijít pozítří, snad ho do té doby seženu."
"Hm," zamručela nepříliš spokojeně Rozana, která se nehodlala jen tak vzdát, " a to mi nemůžeš říct vůbec nic?"
"Ale, Rozano, já nevím, co bys chtěla slyšet," pokrčil Záviš bezradně rameny.
"Přece cokoliv! Já nepotkávám každý den polodémona...zajímá mě to."
"No dobře," souhlasil nakonec Záviš, "ale nečekej vysvětlení, protože žádné neexistuje."
Odmlčel se na chvíli, jako by přemýšlel o nejlepším úvodu.
"Prostě Křišťanova matka byla člověk. Úplně obyčejná, dokonce hodně zbožná. Pravá křesťanka. Ale jeho otec byl démon. Já sám nevím o démonech dost, abych ho mohl nějak víc zařadit nebo určit. Rozhodně ale byl fyzická bytost a Křišťan se mu prý dost podobá. Jak se dal dohromady démon s křesťankou...tak to ti teda já fakt nepovím. Křišťan tvrdil, že si ji otec vyhlídl. Že na ni čekával, když šla z kostela, tak dlouho, až se na něj jednou podívala, a tím všechno začalo. Úplně mu propadla, což netřeba vysvětlovat těm, kdo měli s něčím démonickým co do činění, že?" Záviš se potutelně zadíval na Rozanu, která se na oplátku kysele ušklíbla.
"A navíc, jak se říká, křesťanská žena musí cítit svého boha hluboko - a to si nemyslí jenom Type o Negative..." Záviš se zazubil, "no, ta jeho matka nebyla zase nějak zvlášť dogmatická, takže to pro ni nejspíš nebyl problém. To spíš démon najednou balancoval mezi metafyzickým světem zla a láskou. Ale nedokázal ji opustit. Pořád se k ní vracel, protože pro nás," Záviš řekl nás a měl na mysli všechny zásvětní tvory, " pro nás má smysl to, co trvá. Jenomže najednou přišlo dítě. Jak je něco takového možné... tak to opravdu netuším, prostě se to stalo. Já jenom vím, že si nikdo nepamatuje, že by démon nebo třeba upír zplodil dítě. Ale když se Křišťan narodil, nikdo nepochyboval, že je syn démona. Měl jsem tehdy šest roků a naši už tíhli k upírům - a Křišťana samozřejmě nemohl být mezi normálními dětmi, takže se musela jeho matka přesídlit do upírské čtvrti a vyrůstali jsme spolu."
"Proč ses o tom nikdy nezmínil?" pravila Rozana vyčítavě. Záviš v podstatě nemluvil o době před čtyřmi lety, když byl ještě člověkem.
"Neptala ses," odvětil lakonicky a pokračoval ve vyprávění, "Křišťan jako malý vypadal fakt démonicky. Teď už to na něm není zdaleka tak vidět, ale dřív mu oči ve tmě svítily a byl tak namodrale bledý jako oživlá mrtvola. Jinak je ale v podstatě člověk. Může normálně chodit ve dne, jíst, pít, spát...nemá nic společného s upíry - jenom tu krev. Není na ní závislý jako upíři, taky ani nemá pořádné špičáky. Ale občas ji potřebuje. Všechno je to pro něj tím horší, že je smrtelný. Je to vlastně nemoc, co ho skrytě užírá. Má sice pár výjimečných schopností, co lidi zrovna běžně nemívají, ale v žádné zásadnější míře. Nejvíc se to asi projevuje v jeho osobnosti a v tom, jak uvažuje," Záviš si zaťukal na čelo, "ačkoliv se na něm taky dost podepsala ta šílená rodinka. Teda rodinka: otce skoro nevídal, protože pro démona to pochopitelně byla hrozná rána - takové rozmělnění vlastního bytí. Dokonalé je jen bytí jediné, celistvé a nezmnožené. A teď má najednou takovou nedokonalou kopii. Takže se na Křišťana víceméně vykašlal. Matka s ním zůstala, ale vždycky k němu měla takový dosti nevyrovnaný vztah. Částečně ho strašně nenáviděla - připomínal jí, kam upadla. Že se z normální společnosti najednou dostala do polosvěta. Taky se nejspíš nikdy nesmířila s faktem, že porodila tohle. Někdy bývala skoro nepříčetná. Pamatuju si, když byl Křišťan ještě hodně malý, křičela na celou ulici: Já tomu hajzlovi zatracenýmu zakroutím krkem! Moje máti ji musela mírnit. Jenomže Křišťan byl zároveň to jediný, co jí zbylo. A ona toho démona opravdu milovala. A možná ani nikdy nepřestala. Řekl bych, že hlavně nesnášela Křišťana jako dítě. Když byl větší, už ho celkem ignorovala. Snad ho i měla ráda. Ačkoliv někdy tvrdila, že je posedlý ďáblem a dokonce ho i několikrát chtěla vymítat. Ale vždycky ji to nakonec přešlo. A Křišťan k ní přes všechno dost lnul. Myslím, že ho hodně ovlivnila. V něčem na něj byla strašně tvrdá. Možná se fakt bála, aby se v něm neprojevilo zlo. Nevím, možná se ti to teď tak nezdá, ale Křišťan,jak ho znám, je moc hodný a většinou nikdy nic nebere lehkomyslně."
"No, já ti věřím," pokrčila Rozana rameny. Co jí taky zbývalo?
"Ale je pravda, že je Křišťan dost uzavřený. Těžko říct, co se v něm děje. Může být úplně na dně. Ale nepoznáš to na něm. Tím chci říct, že třeba má důvod, proč se neozval a nemusí jím být zrovna, že by se na tebe vykašlal. Jenomže on je hrozně zahořklý, víš. Už ničemu nevěří. Strašně si zošklivěl celý svět. Asi má pocit, že ho všichni opustili."
"Jak opustili?" nechápala Rozana.
"No já jsem to taky nedopověděl. Jeho matka od něj odešla, když měl šestnáct. A potom já...stal jsem se upírem. Nikdy mi to sice přímo neřekl, ale já vím, že to bere jako zradu. Že jsem ho i já nechal napospas světu."
"A proč vlastně není upír?" napadlo náhle Rozanu, neboť jí to přišlo celkem přirozené, jestliže se někdo odmala pohyboval v upírské společnosti.
"On to moc řeší. Já i moje rodina jsme k tomu vždycky spěli, ale Křišťan se nad tím pořád zamýšlel. No a nakonec se stejně ukázalo, že by to asi nešlo. V něm už je část démona, takže kdyby se k tomu přidalo upírství...hm, nejspíš by to nedopadlo dobře. Kdoví, co by z něj bylo. Možná by ho to zabilo, možná by se z něj stal nějaký nevídaný netvor. Ale to je všechno jenom kdyby. Křišťan se o to nikdy nepokusí. Je v podstatě uvězněný ve své smrtelnosti..."
"To je hrozný. Taková bezvýchodnost," Rozana silně pocítila tu bezmoc.
"Nemůže si vybrat. Tohle je osud," prohlásil temně Záviš, "Křišťanovi se většinou moc nedařilo. Pořád hledá nějaký smysl a řekl bych, že ho stále nenachází. Ostatně ty sama nejlíp víš, jak vypadá život nešťastného člověka. Pár měsíců nebyl ve městě, vypravil se za matkou. Když se vrátil, moc o tom nemluvil, ale s otevřenou náručí ho asi nepřijala. Nejspíš se chtěl přesvědčit, jestli je už úplně ztracený."
Záviš na okamžik přestal a vzápětí dodal: "Teď víš skoro všechno. Jak si to přebereš, to už záleží na tobě. Já se po něm teda podívám a přijď pozítří, jo?"
"Dobře. Tak zatím ahoj a díky."
"Ještě neděkuj. A ahoj!"
Rozloučili se a Rozana se vydala zpět do mrazivé noci.
Následující den - jak jinak - strávila Rozana hluboce zadumaná. Ačkoliv si dávala bláhová předsevzetí, že se tím nebude zabývat, rozebírala tu historii ze všech stran. Ne že by k něčemu smysluplnému dospěla - kromě toho, že se v ní vzmáhala typicky ženská lítost nad Křišťanovým pohnutým osudem.
Ale co ona?
Věděla, že tohle špatně skončí, jako vždy. Křišťan s ní nejspíš ani nebude chtít mluvit.
Měla hodiny, aby takhle planě přemýšlela. A ty hodiny se samozřejmě zatraceně vlekly. U Rozany se střídala otupělost s krajním neklidem, ač ta otupělost postupně převládala. Mívala přesná tušení špatných konců, vždyť jiné ji ani nepotkávaly.
Druhého dne na ni padla deprese. Dýka se zarývala do jejího srdce stále hlouběji. Vyčítala si, proč udělala takovou hloupost. Proč s tím začínala, proč se nesnažila na Křišťana prostě zapomenout?! Udusit v sobě všechnu touhu a jednoduše zapomenout.
Musela být vadná! Úplně vygumovaná, když pokaždé opakovala tu samou chybu. Jakou, to sice docela určitě nevěděla, ale nejspíš tu, že ještě z nejskrytějšího kouta své duše nevykořenila poslední maličký výhonek naděje. Proč se vždycky nechala oslnit jedinou jiskřičkou, která tak záhy pohasínala! Vždyť její černý, opuštěný život ji stejně vláčel podle vlastních pravidel, která neznala. A zřejmě je ani nikdy nepozná.
Netřeba snad zdůrazňovat, že ji takové přemítání stáhlo do bezedné deprese. Dostala se do jednoho ze svých opravdu strašidelných stavů. Do toho, který po čase vždy přicházel ještě nepředvídaně silnější a horší, přestože by si bláhově mohla myslet, že horší už to být nemůže.
Krátce po poledni pocítila neodbytnou touhu lehnout si na koberec. Lehnout si a už nikdy nevstát. Povalovala se v slzách asi půl hodiny, když zazvonil zvonek.
Nečekaného zvuku se Rozana nejprve strašně lekla. Srdce jí bušilo až v krku a neochotně se zvedala ze země.
"No, to mi ještě chybělo," vrčela si pro sebe. Setřela si slzy a uhrábla vlasy. Beztak měla určitě děsnou ránu.
Marně uvažovala, kdo by to mohl být. Upíři pochopitelně v tuhle dobu nechodili a kolik lidí vědělo, kde bydlí? Došla ke dveřím, otevřela je a zůstala stát jako solný sloup.
Stál tam Křišťan.
Chvíli na něj vytřeštěně zírala, neschopna vypravit ze sebe slova.
"Ahoj, Záviš říkal, že se mnou chceš mluvit, tak jsem se stavil," řekl Křišťan a jeho tón měl daleko do bezstarostnosti.
"No jo, jasně...ahoj, promiň, já jsem trochu...," blábolila Rozana, " pojď dál."
"Jo dík," Křišťan se kolem ní protáhl dovnitř. V jeho hlase postřehla Rozana ochraptělost a lehce nosový přízvuk. Zdaleka však nevyhlížel tak zuboženě jako ona té noci. Promrzlé tváře mu dokonce zčervenaly. A vůbec, za světla jí připadal ještě hezčí. Bohužel. Tím víc ji to bolelo. Vzala ho zase do kuchyně a mlčky sledovala, jak si odmotává šálu a sundává rukavice. Teď by mu klidně mohla něco nabídnout, ale na hostitelství si ani nevzpomněla.
Stáli zase proti sobě, jenže tahle situace byla diametrálně odlišná. Rozanu napadlo, jestli má moc ubrečené oči. Ale snad ne, za ta léta cviku dokázala plakat klidně a nenápadně.
Křišťanův pohled z roztříštěných drahokamů ji upřeně pozoroval. Pak pohodil černým vodopádem svých vlasů a začal.
"Promiň mi to kousnutí," řekl rozpačitě, "jsi první člověk, na kterým jsem to vyzkoušel."
Rozana přemýšlela, má-li to brát jako věcnou informaci nebo jako poklonu. Raději přešla rovnou k věci.
"Ale mě přece vůbec nejde o to kousnutí," snažila se, aby jí do hlasu neproniklo nic z té nepříčetné zoufalosti, kterou zakoušela.
"Ne..." nedalo se poznat, zdali Křišťan vyslovil otázku nebo konstatování.
"Ne," řekla s nepřirozeným důrazem Rozana, "proč jsi nepřišel?" vypálila zrovna,ačkoliv se téhle otázky nejvíc děsila. Co bude dělat, až jí Křišťan s úsměvem sdělí, že to byl jen úlet?
"No, totiž já..." Křišťan těžce hledat slova, "přemýšlel jsem a..."
Náhle se Rozana rozhodla. Už na ni té beznaděje bylo opravdu moc. Řekla si, že tohle poslouchat nebude. Alespoň pro jednou se neponíží a neudělá cokoliv. Nebude přemlouvat ani naléhat.
"Víš co, tak bude asi nejlepší, když půjdeš zase přemýšlet," prohodila ledově.
Podíval se na ni překvapeně.
"Ale počkej, vždyť nevíš, co jsem chtěl říct!" namítl.
Dovedu si to velice dobře představit, napadlo Rozanu, ale přece jen řekla: "A co teda?"
"Já prostě nevím, jestli by to mělo smysl."
Asi mohl sotva říct něco horšího. Kdyby si alespoň vymyslel nějakou originální pitomost a ne takovou stupidní banalitu, jakou opakuje kdekdo.
"Tak to je fakt skvělý," pravila Rozana poměrně zvýšeným hlasem, "víc už radši neříkej. Mám já tohle zapotřebí? Asi jo, asi jsem úplně blbá," mluvila víc k sobě než k němu, " zařekla jsem se, že už nikdy neuvěřím v lásku a jenom jedinkrát od toho trošku ustoupím a zase se všechno pokazí! Na tohle já fakt nemám nervy..." přemýšlela, jak dlouho ještě bude schopna potlačovat pláč. Ale nebyla tu zdaleka sama, kdo cítil bolest.
"Já jsem si s tebou nezahrával," zachraptěl Křišťan, " to nemám ve zvyku. Neublížil bych ti, to bych se radši zabil."
"Silná slova," odsekla Rozana možná posměšněji, než zamýšlela. Ale moc dobře věděla, jak snadno se ohání sebevraždou člověk v úzkých.
"Když myslíš," pokrčil Křišťan dotčeně rameny, " chci jenom říct, že problém je ve mně."
"To ale nic nemění," zavrčela Rozana.
"Vrátil jsem do města po dlouhé době a byl jsem úplně na dně. Odevšad jsem slyšel o tobě, i od Záviše. Mluví se o tobě jako o zázraku. Chtěl jsem to zkusit. A když jsem potom byl s tebou, pomohlo mi to a nejenom ta krev. Jenomže já už nevěřím na lásku:"
"Tak to jsme dva," poznamenala trpce Rozana.
"No, a přece tu jsem a nevím, o co se pokouším, když ani jeden z nás o lásku nestojí."
"Hm," Rozana jen zamručela, ačkoliv by mnohem spíš chtěla něco říct. Chtěla nesouhlasit, navrhnout mu, ať hned nezačíná s kdovíjakou vážností. Vždyť se stejně nemilují, tak spolu mohou jen ubíjet vnitřní prázdnotu. Ale nedostávalo se jí sil. Už neměla odvahu o cokoliv se zasazovat, když vždy všecko pokazila.
Oba se odmlčeli. Znenadání Rozana zpozorovala, že se Křišťanovi dělá u nosu červená kapička. Vzápětí se mu spustila tenká stružka krve k ústům.
"Sakra!" vykřikl Křišťan a přejel si hřbetem ruky po rtech. Zaraženě pak hleděl na krvavou šmouhu na prstech a polykal vlahou tekutinu, jež mu stále pídila z nosu.
"Mně nikdy krev z nosu netekla," řekl udiveně a vypadal značně šokovaně. Ten prostý úkaz ho docela vykolejil. Pro něj to bylo něco dosud nepoznaného.
Rozana jej chvíli rozpačitě sledovala. Jí taky nikdy krev z nosu netekla. Zprvu při tom pohledu pocítila určitou slabost, ale naštěstí krve nebylo moc, takže se brzy vzpamatovala. Vlastně to působilo celkem esteticky. Tmavorudá barva s Křišťanovou bledou tváří a jeho temně černými vlasy vytvářela dokonalý soulad.
Nicméně se nezdálo, že by šarlatový tok nějak slábnul, a na estétství nezbývalo času. Rozana hbitě přiskočila ke Křišťanovi a v poslední chvíli mu setřela krůpěj, která již již padala z brady na svetr. Bylo třeba jednat.
"Sedni si," pravila rozhodně a přisunula mu židli. Zašátrala po kapsách a vytáhla papírový kapesník. Podala mu ho.
"Zatím si vem tohle. Já ti donesu něco studenýho na krk."
Křišťan byl jako poslušný pejsek. S mučednickým výrazem si přiložil kapesník k nosu.
Rozana spěchala pro obyčejný kapesník, přičemž ještě předtím roztočila naplno kohoutek v kuchyni, aby byla voda co nejstudenější. Zároveň si nevědomky slízla tu krev, již předešle setřela Křišťanovi. Teprve v okamžiku, kdy namáčela kapesník, si uvědomila, že trpká chuť v jejích ústech nepatří jí, ale Křišťanovi. Obrátila se k němu
Seděl se zavřenýma očima, v chladném bílém světle zimního dne bledý a zářící. Rozana zase vše viděla čisté a jasné, jen žhavá krev prosakovala na povrch. Led zimy a žár bolesti.
Ten výjev Rozanu hluboce zasáhl. Náhle netušila, zda chce víc Křišťanovi pomoct, nebo jestli jenom prostě chce jej. Vypadal tak zranitelně. Rozana dlouho chodila po mrazivé pustině reality a neúčelně vnucovala svou pomoc tam, kde ji nikdo nežádal. Teď však mohla zachránit jeho i sebe ze všech těch utrpení. Všednost uplynula do neznáma, tohle připomínalo osudovou výzvu.
Přistoupila ke Křišťanovi a sedla si mu obkročmo na klín. Křišťan pootevřel oči a v oslnivě zelené hladině viděla, že je se vším srozuměn. Odhrnula mu vlasy a přiložila kapesník zezadu na krk. Poté se přiblížila svými rty těsně k jeho obličeji. Odhodil zakrvácený a zmuchlaný papírek. Rudá stružka lesklého sametu se pomalu rozvíjela a lákala Rozanu. Začal jej líbat a sát přitom jeho krev. Pečlivě ji slíbávala do poslední kapky a na jazyku cítila nezaměnitelnou hořkou chuť. Jakmile pramen vyschl, přestala a upřeně se zahleděla na Křišťana. Zdál se trochu jakoby omámený, oči mu potemněly roztaženými zornicemi.
Přesto pronesl docela pevným hlasem: "Jsi v mojí krvi."
"A ty v mojí," usmála se Rozana.
Objal ji a přitiskl k sobě. Vlhký kapesník jí vyklouzl z ruky, ostatně už ho nebylo zapotřebí. Přimknula se k němu, v duchu už nemajíc žádné námitky. Nezáleželo jí na tom, kam se zase zřítí. Toužila po něm.
"Rozano, vezmeš si mě?" zeptal se zcela vážně.
Překvapením oněměla na pár vteřin.
"Cože - vzít si tě?!" vypravila ze sebe ohromeně.
"Já neříkám, že hned zítra. Ale...brzy," prohlásil. Teprve teď na něm byl znát neklid, jeho zrak těkal po Rozanině tváři zjevně úzkostně.
"To je dost šílené, nemyslíš?" prohodila Rozana.
"Já jsem šílený," prohlásil Křišťan.
"Já taky - ale nevím, jestli natolik," řekla Rozana, ale druhou část věty spíše pro sebe.
"Tohle jediné má smysl - patřit. Můj život jinak nestojí za nic. Já vím, že už nikoho jako ty nepotkám. Když si mě nevezmeš, můžu se už jenom zabít. Nic jiného pro mě na výběr nezbývá." Mluvil klidně a neúčastně jako o někom cizím, podoben tomu, kdo už všechno ztratil.
Rozana nevěřila svým uším. Tohle by stejně dobře mohla říct ona sama. Nečekala, že to někdy uslyší od druhého člověka, muselo se jí jistě pouze zdát. Odjakživa si přála patřit, ale nikdo o ni nestál. A najednou Křišťan, zosobnění všeho, co si kdy přála...a přesto váhala. Přesto věděla, že ho nemiluje. Alespoň ne tak, jak si představovala, že by milovala svého manžela.
Ačkoliv dokázala ještě milovat? Dokázalo by její zmučené srdce a utrápená duše vyplodit jiný cit než náklonnost a touhu plnoucí z té strašlivé samoty.?
Ten návrh vypadal šíleně. Jenže i okolní svět byl šílený. Vyšinutý. Krutá realita ji zahnala až sem. Utekla před živočišnou hrůzou každodennosti. Pořád marně hledala naplnění. A zčistajasna se objevila naděje, že by se to mohlo od základů změnit. Možná právě ta zdánlivá neuvážlivost ji zachrání. Alespoň jednou v životě se musí odhodlat. Zapomenout na racionální a jednat bez velkého rozmýšlení. Horší už to jistě nebude...
Nakonec - zatímco Křišťan už se neodvažoval doufat - řekla: "Tak jo, já si tě vezmu."
Nocenka