Zapomenutý Bůh
Někdy slyším označení "Bohem zapomenutý kraj" či "Bohem opuštěný…", ale je to vůbec možné? Opravdu Bůh na někoho či něco zapomněl či něco opustil? A nebo je to naopak a my jsme zapomněli na Boha? Zavřeli jsme dveře a ocitli se v chaosu, začínáme znova, snažíme se projít od počátku stezkou poznání, často vedou naše kroky po slepých cestičkách a často se vzdáváme, když na konci jedné (jediné z mnoha) cest, zjistíme, že svět je špatný a že my to nemůžeme změnit, že kolem nás je jen chaos, ve kterém se utápíme. A přitom někde uvnitř nás jsou zapomenuta dvířka, zavřeli jsme je a zabednili a přestali naslouchat klepání, které se ozývalo, tvrdíc, že už jsme dál, že pověry a pohádky přece nepotřebujeme, vydali jsme se hledat nové cesty, nechaje za sebou stezku ozkoušenou tisíci poutníky během tisíců let. Můžeme najít nové stezky, je jich mnoho, některé jsou slepé a donutí nás vrátit a my, bohatší o další zkušenost, hledáme dál a skrze hladinu poznání snažíme se porozumět hlasu uvnitř nás a jím se řídit, ale často se nám zdá vše marné, připadáme si malí a slabí, a tak podléháme představě, že nejsme schopni nic změnit a stáváme se součástí proudu, toho proudu, který se nám nelíbí a který odsuzujeme. Opustili jsme víru v Boha (a je jedno, jaké má jméno) a chtěli ji nahradit vírou v sebe, ale svým odvrácením jsme se ocitli tváří tvář chaosu. Odvrátíš-li se od slunce, před tebe padne stín, ale slunce bude svítit dál. Ocitli jsme se v chaosu a ztratili víru sami v sebe, nevěříme si, podléháme svým slabostem a touhám, ztrácíme vůli, připadáme si neschopní a pak si řekneme – jsem-li já takový, jací jsou druzí? A ztrácíme víru i v ně, nedokážeme jim věřit, protože nevěříme sobě. Kudy vede cesta? Lidé se dnes opět začínají ptát po smyslu bytí, oprašují staré hodnoty, hledají komu věřit. Nejdřív však musím začít věřit sám sobě, věřit, že mám dostatek síly na úkoly, které mi život klade do cesty a že každá překážka, kterou překonám, má svůj smysl, že posouvá hladinu mého poznání a já díky tomu mohu více naslouchat hlasu uvnitř sebe. Uvěříme-li, že každá překážka je zvládnutelná, že vždy existuje cesta, jen to chce někdy pokorně sklonit hlavu a trpělivě vyčkávat, pečlivě se rozhlížet a naslouchat, uvěříme-li v sebe, pak chaotický svět kolem nás začne získávat řád. A víra v sebe nám pomůže věřit i druhým, věřit, že i oni hledají, i oni chtějí někam dojít. Je mnoho cest a vše a všechny, co na nich potkáváme, má svůj smysl, ale na konci každé z cest je jeden cíl a jeden zákon, jmenuje se láska. Ale je těžké ho nejen poznat, ale i naplňovat ho a žít. Člověk potřebuje pravidla, potřebuje vodítko,aby pro něj svět přestal být chaosem. Bůh nepotřebuje pravidla, on je na nejvyšší rovině poznání. Pro Boha není podstatné, kterou z cest si vybereme, vždy stojí podél a hledá způsob, jak nám naznačit další směr (jen my máme někdy oči slepé i uši hluché), nezajímá ho, zda je někdo křesťan, buddhista, muslim či se rozhodne, že Boha ke svému životu nepotřebuje, je pro něj podstatné pouze zda nasloucháme hlasu uvnitř sebe (a opět je jedno jak ho nazveme) a snažíme se mu porozumět a žít dle něj. Je to člověk, kdo potřebuje pravidla, potřebuje zákon, který bude jeho zrcadlem, které mu pomůže hodnotit své kroky, potřebuje společenství lidí, s kterými bude sdílet cestu, potřebuje rituály a symboly. Hledáme, zkoušíme, často marně zápasíme z problémy a někde uvnitř nás jsou zaprášená dvířka, za kterými je cesta ozkoušená tisíci poutníky během tisíců let, zkusme najít odvahu je otevřít, ta cesta není jednoduchá, ale ani prázdná, není rychlá, ale ani pustá, není široká a pohodlná, ale není slepá! Je mnoho cest a je jen na nás jakou si vybereme, jen nesmíme ztratit víru,že vždy cesta existuje.
Přeslička