"Zpověď" od Blizi
Nevim,kolik mi zbyva casu pro život, nevim a radeji to vedet nechci. Každy je jiz po narozeni prakticky mrtvy, rozklada se, tleje a hnije,zatimco si v mysli ani na chvili nechce pripustit myslenku pomijivosti svého zivota a citi se silnym a nekonecnym subjektem.
Mne kdosi ten dar dal.., nevim, zda mam byt vdecna ci zoufala z kazdodennich vizi vlastní smrti, neskutecneho utrpeni a nasledneho postupneho rozpadani na drobne castecky prachu. Vim, ze vse, co ted sleduji, mne prezije..Stul, hrebik, sklenice. Vsechny ty věci se mi smeji do oci svou neznicitelnosti a když na ne kladu ruce, chladem mi potvrzuji svoji trvalost. A co ja? Mohu se na ne zlobit, mohu kricet, mohu plakat..nehne to s nimi, budou stále poklidne a neustupne. Musim to tedy prijmout, smirit se svou smrtelnosti a zacit ji ocekavat,
ocekavat v kazdem okamziku.
Muj život byl snad kdysi stastny, nelze to posoudit jednoznacne, ovšem vim, ze jsem se smala, chodila jsem se zavrenyma ocima a rikala: miluji lidi, umi mne rozesmat, miluji deti, umi byt roztomile, miluji zvirata, umi me potesit, miluji věci, umi byt uzitecne... a najednou nastal zlom. Nevim kdy, nevim proc a nevim,co se stalo, ale vse bylo jiné.. Byla tu jen beznadej, hluboka a cerna beznadej, velka a neunosna davka vystrizliveni, potoky slz a otazky bez odpovedi.. A pak prislo to nejhorsi. Poznani. Poznani sebe sama.
Vse bylo jen divadlo, scena s jednim hercem, který hraje na prani divaku, ano, delala jsem, rikala jsem to, co rikaji hodni lide, co říká ta hodna mlada divka od vedle, ale kolik v tom bylo vlastne pravdy? Jak obludne je objeveni false a lzi a tezke prijmuti skutecnosti.. Ted uz ji znam. Nenavidim. Nenavidim lidi, jsou amoralni, nenavidim deti, jsou protivne, nenavidim zvirata, jsou nebezpecna, nenavidim věci, desi mne nekonecnosti. Jsem clovek bez citu, nedokazu milovat, soucitit a naslouchat. A ted? Co ted s tim skutecne pravdivym a tolik desivym objevem? Pokracovat dal, zit mezi nenavidenymi a s pretvarkou, s maskou dobreho člověka? Nebo se pokusit ukoncit tento jeden naprosto zbytecny lidsky život?
Ja prece nevim,kolik mi zbyva pro život casu, nevim a radeji to vedet nechci. Každy je jiz po narozeni prakticky mrtvy, rozklada se, tleje a hnije, zatimco si v mysli ani na chvili nechce pripustit myslenku pomijivosti svého zivota a citi se silnym a nekonecnym subjektem.
Mne kdosi tento dar dal. Nebude tedy tezke, prevest predstavu na skutecnost.
Ano, bude to velmi lehke.
Blizi