Svíčka
Únava. Nekonečná únava, která se tě snaží přemluvit ke spánku, ale která ti současně nedovolí zavřít oči. Venku je tma, jen světla lamp opatrně prořezávají mlhu a chladný vzduch se snaží dostat dovnitř škvírkou pode dveřmi. Ohořelá svíčka stojí v porcelánovém stojánku a její plamínek vytváří na bílých zdech prapodivné obrazce. Komíhá se jako by bojoval o život a přitom prosil, aby už konečně mohl zhasnout a utopit se v horkém vosku, který tak vytrvale spaluje.
Dříví v kamnech potichu praská a to, co dříve bývalo krásným stromem, který byl spolu s ostatními krásnými stromy v lese daleko od civilizace, se pomalu mění na žhavé uhlíky, aby se následně definitivně rozpadlo v popel. Naposledy zavoní smolou a pak propadnou do plechového uhláku.
Sedíš v rohu dřevěné lavice a prohlížíš si svůj stín na zdi. Jsem to já, a nebo nejsem? Je to snad někdo jiný? "Pověz mi, stíne, proč tě vlastně mám?" zeptáš se maličko naivně a pak se sám zasměješ té hloupé otázce. Oběma rukama pevně objímáš starý hrníček, ze kterého již dávno oprýskala barva. A přitom ještě před několika lety to byl ten nejkrásnější hrníček, který se skvěl na nejviditelnějším místě poličky. Dnes je jeho místo úplně vzadu, aby nedělal ostudu tím, jak je otlučený. Semkneš dlaně ještě pevněji, abys pocítil to teplo, které jde zevnitř. Proč jsi si vlastně udělal čaj zrovna do tohohle hrnečku? Vždyť je tak starý a ošklivý... ...a plný vzpomínek. Vzpomínek na časy, které byly. Možná právě proto.
Všechno má svůj čas, všechno přijde a jednou odejde, máme začátek i konec a přesto, že to víme, jsou věci, u kterých bychom si přáli, aby nikdy neskončily. Ale co je životu do našich přání? Co je mu vlastně do nás? On si klidně plyne a my v něm stojíme jako v řece a snažíme se zachytit ho do svých dlaní. A když máme pocit, že alespoň malá kapka vody ulpěla na hřbetu ruky, ona sklouzne, vrátí se k ostatním kapkám a odplyne pryč. Život nezajímají naše otázky, neslyší naše modlitby a přání.
Nadechneš poněkud zatuchlý vzduch, který se usadil v místnosti, napiješ se čaje, který již stačil vychladnout a podíváš se na tu svíčku, jejíž zář svádí nekonečný souboj s tmou. "Chtěla bys zemřít, že ano?" Nic, žádná odpověď. Ani jedno jediné slovo. Stačilo by jen málo. Strašně málo. Jedno fouknutí, plamínek by vydechl naposledy a tma by konečně zvítězila.
Kolik takových svíček hoří po světě? Kolik z nich chce zhasnout a kolik jich vlastně nakonec zhasne? Všechny zhasnou... ...jednou, až přijde jejich čas. Ale my přece nemáme právo zhasnout jí jen tak. Ano, je to naše svíčka, ale co když pak nebude ohně, který by jí znovu zažehl? Ona nemůže za to, že její světlo vrhá stíny, ani za to, že svítí.
Třeba má její světlo nějaký důvod. Třeba je tu proto, aby ti ukázalo, jak vypadá stín, možná i proto, aby tma neovládla pokoj... ...a nepohltila Tebe, Tvé srdce a duši. Musí mít všechno důvod? Proč vlastně hledáš důvody, proč se ptáš na otázky, které třeba nelze zodpovědět? Není to zbytečné? Co když... ...je zbytečné úplně všechno?
Myšlenky, které ještě před chvilkou proletovaly hlavou šílenou rychlostí, se konečně začaly uklidňovat a teď si jen tak klidně proudí a snaží se nalézt své místo. Mlha venku se začala rozpouštět a lampy konečně vyhrály svůj boj, který se noc co noc opakuje. Třeba si pokaždé myslí, že tentokrát už to opravdu nemá cenu a že prostě zhasnou, stejně jako ta svíčka, jejíž knůtek touží po tom, aby se mohl utopit ve vosku a přitom pomalu stravuje sám sebe.
ILUNaxiel