Bylo to ráno
I.
Bylo to ráno, jako jakékoli jiné. Slunce vystoupalo nad obzor tak rychle, že okamžitě vysoušelo mokrou pláž. Racci opět křičeli a sháněli potravu, kterou jim vlny předešlé noci bohatě naplavily. Moře bylo o poznání klidnější, jen chuchvalce řas a několik vyvržených medúz ležely jako němé důkazy zkázonosné bouře na písčitém břehu. Vzduch přinášel čerstvou vůni a ve vzduchu byl cítit nový život.
Ještě spala. Spala do té chvíle, než se kocour začal dožadovat její přízně. Čumákem jemně narážel do její hlavy a netrpělivě vrněl.
Něžně ho k sobě přivinula a vtiskla polibek do jeho řídké srsti. Naštěstí. Naštěstí, pomyslela si, že už není tak vychrtlý. Našla ho tu před několika měsíci před podobnou bouří. Bůhví odkud utekl, třeba přišel po blízké silnici, někdo ho vyhodil, lidi jsou už zkrátka takový. Bezcitní.
Kdo by neodešel? Kdo by neodešel, když kolem sebe vidíte jen zlobu, závist, peníze, auta, chudobu, honbu za mamonem, ale konečná stadia jsou vždy nemoc a smrt. Zápach špinavých ulic, který dokresluje celé toto panorama zkázy. Kdysi toužila zemřít. Nebýt, prostě neexistovat. Kdysi také chtěla změnit svět. Pomoci mu. Kdysi toužila milovat. A měla v sobě tolik lásky. Kdysi toužila žít.
Žila Teď. Věděla, že prostě žije teď. Že její lásku dostává kocour Bezejmenný, že svět se obejde bez její pomoci, že může působit i skrytě. Že i ona je v tuto chvíli Bezejmennou, že své jméno nechala v jiných místech a jiných časech. Že jméno ani tvar není podstatným, že jsou jen na překážku. A věděla, že všichni lidé hrají tu Věčnou Hru.
Věčnou hru s názvem Můj život. A když tu hru prohlédla a smála se a nehrála... ti lidé ji hráli stále. Oni neprokoukli, hráli a mysleli si, že je skutečností. Trpěla tím. Dlouho se je snažila přesvědčit. Dlouho. Doufala, že je změní. Že i sebe změní. Nakonec odjela.
Chci se nadechnout, pomyslela si. Chci se nadechnout a dýchat z plných plic, ať vím, že žiji. Že se mi to nezdá. Skoro zapomněla na šílené vize, jež měla tuto noc. A také zapomněla na nebohého hladovějícího Bezejmenného a vyběhla na verandu.
Jen písek a vlny a racci a slunce. Milovala je. Milovala Život v jeho nejpravější podobě. Milovala Ticho a milovala samotu, v které se zrcadlilo Vše. Vyběhla na stále ještě vlhký písek a vdechovala to vše do sebe. Pak už se jen klidným krokem procházela a nemyslela na nic. Nic neměla, nic nechtěla a nic jí nechybělo. Byla a žila, nebyla ničím a byla vším a všechno byla Přítomnost. Vlny se stáčely na pláž a podemílaly písek pod sebou. Malý krab lezl po písku. A ona byla šťastná.
Šla dál. Snad by úplně zapomněla na čas, skoro tomu tak nasvědčovalo, dokud neuviděla ležet na pláži podivný předmět. Okamžitě jí probleskl hlavou jako televizní shot v tom nejrychlejším provedení následující příběh:
Bouře. Prudký déšť bičuje palubu. Blesky křižují oblohu, je světlo skoro jako ve dne. Na palubě stojí jediný muž. Stojí jako socha uprostřed divokého běsnění živlů. Jakoby se rouhal všem mořským bohům do očí. Vidí i jeho pohled - je divočejší než bouře, které zuří okolo něj. Přes palubu se přelévají obrovské vlny, jako když dítě polévá svou lodičku ve vaně. Vidí i velikou vlnu, která se řítí k lodi jako dílo poslední zkázy. Loď se nahýbá, podobna v té chvíli skořápce, a muž je smeten do moře jak hadrová panenka. Jakoby v tu chvíli cítil neskutečnou slast a uspokojení z této hrůzné události. Chvíli se houpe na vlnách a sleduje s uspokojením vzdalující se loď. Náhle hrůza ochromí jeho mysl. Jeho pohled se mění a on bezmocně hledí na svou poslední záchranu. Loď je nebezpečně odnášena pryč od plovoucího muže, který na ní neschopen slova hledí. Nic nevnímá a nechává se už nyní odnášet do beznadějné vodní pustiny pryč od lodi. Blesky křižují temnou oblohu. Udržet se na hladině činí muži stále větší potíže. Ne, ještě ne. Teď nechci ještě umřít. Ještě ne. Neví, jak dlouho už je ve vlnách. Do úst se mu dostává slaná voda a na chvíli mu znemožňuje dýchat. Vteřiny se zdají být hodinami. Nebo skutečně tak rychle a zároveň tak šíleně pomalu plyne čas? Vteřiny zápasu, syrového boje o život. Pás pobřeží. Ne, nezdá se mu to. Nebo ano? Třeba to má z té slané vody. Možná ano. Možná ne. Nechce zemřít s pocitem pevniny na dosah. Vlny si s ním hrají, jak s trsem řas. Poslední zbytky sil. Čistokrevný pud sebezáchovy. Nebyl přece tak daleko od pobřeží, když vyplouval. Plav. Plav, říká si. Plav, skoro už křičí. Plave, snaží se o to. Vteřiny. Hodiny plave. Bolest, slaná voda v ústech, vyčerpání. Plav. Jeho nohy pod sebou ucítí pevný písek. Poslední síly ho vytáhnou na břeh, aby mohl své bezvládné tělo složit do písku. Blesk. Ohlušující zahřmění. Prší.
Pomalu se k němu blížila. Žije? Tělo se nehýbalo, větřík mu cuchal vlasy. Zdálo se být již bez života. Přesto měla jasný pocit, že není mrtvý. Věděla to. Cítila to na dálku.
Přišla k němu a klekla si. Otočila muže na záda a chvíli se na něj dívala. Pak přiložila ucho k jeho ústům. Tiše, nezřetelně dýchal. Neznatelně, ale měl v sobě ještě tolik života!
Největší práci jí dalo odtáhnout ho do domku. Byl těžký, snažila se o to celé dopoledne. Bezejmenný se jí motal pod nohami a snažil se získat pozornost. V tuto chvíli už ale nebyl on nalezenec a do domu přibyl ještě jeden člen.
Kolem oběda se Bezejmenný dočkal. Dostal plnou misku mléka, půl kočičí konzervy a přídavkem trochu těstovin. Mlčky spolu jedli, mladá žena a kocour, zatímco muž, nyní již klidně, oddychoval na široké posteli, která byla pohovkou i sedací soupravou. Bylo poledne.
Bylo poledne a slunce pražilo do okenních tabulek, do písku, do střechy. Rackové odpočívali na nedalekých vyčnívajících mořských skalkách. Moře šumělo již o poznání klidněji než ráno. Bylo poledne.
Každopádně, jakou roli hraje věk v tom našem ubohoučkém dramatu? Obrovskou a přitom zanedbatelnou. Pozorovala, jak se pravidelně zvedá a klesá jeho hruď. Ne. Netoužila po vetřelci. Již dlouho před svým odjezdem věděla, že v mužích nikdy nenajde to, co od života očekávala. Věděla, že vše, co chtěla prožít, prožila. Věděla, že už je nepotřebuje. Nechtěla se bezhlavě zamilovat, a věděla, že už nyní toho není ani schopna. Milovala Život a Svět a proto žila, ne kvůli jedné lidské bytosti, ale kvůli Všem a Všemu. Nikdy by netušila, že se tohle může v realitě stát. Jako mladá dívka čítávala spoustu špatných brakových knížek, tajně vypůjčených z matčiny knihovny, o takto "náhodně - nenáhodných" setkáních. Tehdy jí to přišlo romantické, teď poněkud trapné. A stalo se to.
Uvažovala. Ne, nic mu být nemůže, moc důkladně ho vyšetřila. Nic zlomeného, žádné vnitřní krvácení, nic. Jeho fyzická stránka se mohla zdát ženám přitažlivá. Teď vyhlíží poněkud zanedbaně a ztrhaně, ale měl hezké pravidelné rysy i tělo. 37.
Uzavřela to a šla pustit na stařičkém gramofonu Beethovenovu Devátou.
II.
"Nikdy nebudeš tak krásná. Nikdy nebudeš mít takovou postavu. Nikdy nebudeš tak chytrá. Nikdy nebudeš tak oblíbená. Nikdy nebudeš jako ona. Muži jí chtějí, víš. Tebe ne. Nejsi schopna mít ani pořádný vztah. Nikdy jsi nebyla dost zodpovědná , trpělivá, poslušná..." ,tolikrát to už slyšela,... "snad jen, pokračoval ve své podstatě monolog, snad jen když jsi bylá malá. Jo, to jsi holka byla nejlepší. Kdo o tebe teď stojí? Nikdo, no jen se na sebe podívej, jak vypadáš! Myslíš, že o tebe někdo jen pohledem zavadí? Hlavu máš obarvenou, jak nějaká flundra, a to že ses nechala načmárat na rameno tu hrůzu, ti nikdy neodpustíme. Nikdo, věř mi, nikdo děvče tě nebude chtít. Na ulici si od tebe každej leda tak vodplivne, jó, když jsi byla malá, to jsme si mysleli, že z tebe bude ňáká holka, tos´ byla šikovná... Co z tebe bude teď? Neučíš se, no jen se podívej okolo sebe! Nikomu nesaháš ani po kotníky!"
Umírala. Chtěla pryč. Pryč z tohohle pokryteckého světa. Honem pryč. Do pokojíku. Léky? Proboha, vida, babičky léky. Kolik jich je? Vymačkat je z platíčka, spolknout, zapít sodovkou. Postel. Lehnout na postel a čekat na smrt. Dívat se do stropu a poslouchat stále se zrychlující tlukot srdce. Bilo jak o život. Bilo o život. Slza. Strach. Ne, ještě ne. Stěny se točí, strop se točí. Postel jí vsává dovnitř a ona padá.
Siréna. Sanitka. Kolem ní je všechno rozmazané, postavy se okolo míhají jak v surrealistickém filmu. Uvnitř se tomu divadlu směje. Uvnitř pláče. Uvnitř prosí. Prosí o trochu pochopení. O soucit. O lásku. Nechtěla zemřít. Nebo ano? Někdo jí někam táhne, je tam vana. Výplach žaludku, pak jí vezou jinam, skoro nevnímá svět. Postel. Čistá bílá postel. Tma.
Už asi po sté se jí ten muž ptá, proč to udělala. Je vysoký, zrzavý vousatý a na pracovním stolku má fotku svých dětí. Asi tak v jejím věku. Ony by to nikdy svému tatínkovi neudělaly. Mají všechno. Ale to má snad i ona, nebo ne?! Dává jí nějaké testy, křížkuje jako blázen a, b, c. Jako blázen? Asi je blázen. Chce pryč. A přesto je jí tu dobře.
Na pokoji bydlí se dvěmi "sociálními případy", jak říkají sestry. Obě dívky z pokoje jsou na ní hodné. A sestry? Hledí úkosem, tak trošku povýšeně, nechápavě a pobaveně. Jak na zvířátko v kleci. Sedí na sesterně, kouří a popíjí kávu. Není tu co na práci. Nediví se jim. Před jídly jim rozdávají léky a pak se baví o doktorech.
Pravidelný režim jí prospívá. Nikdo ji tu nekritizuje, neponižuje. Stejně staří vrstevníci. Hlavně, že je pryč z domova a ze školy. Nenávidí to tam. Pro teď. Pravidelný režim jí prospívá.
Každý den je tu jiný. Každý den je tu ale naprosto stereotypně stejný. Ráno vstát, ustlat, pak jít na snídani. Dokonce je tu i škola. Pak se jde do školy. O přestávce trénink v tělocvičně. Autogenní trénink. Pak znovu škola. Oběd, odpolední volno. Večeře. Jít spát. Ráno nanovo. Pravidelný režim jí dělá dobře. Už je tu měsíc. Budou Vánoce. Za okny pozoruje strašidelnou nemocniční zahradu a na ní havrany. Budou Vánoce.
Čas letí jako splašený. Nepamatuje si jak je to dlouho, co je odtamtud pryč. Svět je totiž krásný. Snad pár let? Neví, to období se propadá kamsi do nejspodnější pamětní zásuvky, kde je nadobro uzamčeno, už je bezpředmětné. Zapadáno prachem jiných událostí.
Miluje svět a miluje Život, protože miluje. Cítí každou jeho myšlenku, jeho pohyb, jeho pohled v zádech, cítí každé jeho emocionální rozpoložení, zná detailně každý záchvěv jeho mysli. Jeden dotek jeho ruky je víc než tisíc objetí od jiných. Prorůstají do sebe jako kořeny dvou stromů, jejichž společná míza stoupá vzhůru jejich těly . Zná ho tak dlouho, déle než existuje náš současný svět, déle než existují tělesné formy. Setkávali se už od počátku věků na bitevním poli, jako přátelé nebo milenci. Zná každý detail jeho tváře, každý jeho pohyb, gesto, řeč. Když se mu podívá do očí, ví, co jí chce říci, jsou jednou bytostí s dvěmi myslemi a dvěmi těly. Když s ní není, vidí ho před sebou. Jsou spolu spojeni světlem jejich srdcí. Zná ho odjakživa. A miluje. Svět ožívá. Je jaro.
III.
Je večer. Moře šumí svou píseň už miliardy let pokaždé jinak a stále stejně. Slunce se zbarvilo do oranžova a zapadá za obzor. Rackové tiše krouží nad vodami. Stromy se tiše pomalu kývají v lehkém větru, jež cuchá vlasy a vysušuje kůži. Moře zpívá. Ta atmosféra je Píseň. Prastarý song z období prvohor, kdy vznikla moře.
Život. Ve vzduchu je cítit život.
Připravovala večeři sobě a Bezejmennému. Na gramofonu hrály zapomenuté písně na desce, kterou si sem kdysi přivezla. Tiše si pobrukovala, zatímco nalévala do misky mléko. Bezejmenný nahlas vrněl a otíral se jí o nohy. Pohladila jeho divošsky řídkou, pocuchanou rezavou srst a podívala se nejdřív z okna na zapadající slunce a posléze na spícího muže. Už nespal ten hluboký tvrdý spánek, v němž se obnovují životní síly a duše čerpá svou energii. Spal nyní tiše a pokorně s vděčností za život, otisknutou ve tvářích jako cejch vypálený kdysi bojujícím o život. Sama ho měla.
Uvařila si zelený čaj (někde četla, že je zdravější než černý), a šla si sednout na verandu. Slunce pomalu, ale jistě mizelo za horizontem, krajem se rozezněl odvěký večerní koncert cvrčků a ve vzduchu byla cítit prastará smyslná vůně večera. Už neměla vtíravý pocit, jako kdysi, že by jí v této chvíli měl vzít někdo okolo ramen a políbit ji. Zapálila si cigaretu. Vůně tabáku se mísila s vůní večera. Odjakživa se jí to líbilo.
Ano, kouřila. Kouřila občas a vždy si to vychutnávala. Kouřila občas. Sem tam si někdy dala jednu cigaretu. Ne každý den a jenom večer. Byl to jediný zlozvyk, kterého se po příjezdu sem nedokázala zbavit. Přestala pít silnou kávu. Přestala si kousat nehty. Hodně věcí, jež myslela, že se jich nikdy nezbaví z ní zde náhle odpadly jak voda z kachny. Kdysi si i myslela, že bez lidí nedokáže žít. Kdysi potřebovala dokonce veselou společnost, aby zapomněla na svou smutnou duši. Kdysi pozapomněla dokonce i na Hru. Kdysi potřebovala krásné oblečení, luxusní věci, stále nové akce, stále nové lidi. Myslela si, že tím přehluší svou vyprahlou duši a zkrvavené, zjizvené srdce. Kdysi...
...nikdy tolik nemilovala jako tehdy, když bylo jaro. Začínal jí život. Konečně tak slibně. Skončilo to náhle a během jediného dne, viděli se a ona poznala, že je konec, svět se přestal točit a všechny funkce a pochody v jejím těle se rázem zastavily. Rána, jakou nikdy nezažila. Konec etapy života, o níž si myslela, že je navěky. Konec bezstarostného dětství. Vinu nesli oba. Oba šlápli vedle a oba podupali to, o němž jiní celý život jen sní, nebo čtou v knihách. To, co už nyní bývá snad jen v originálních křehkých francouzských komediích. Nebyl to film, ani kniha. Byl to její život, který byl odvislý na jejich vzájemném propojení. Náhle se octl rozbitý na tisíc střepů, které nešly dát dohromady. Plakala, hystericky doma plakala, křičela, ležela na zemi ve své vlastní krvi, kterou byla bolest. Od té chvíli něco v ní přestalo existovat a život žila v jako v němém filmu. Sled událostí míjel jiný, lidé, věci události, vše šedé, bezbarvé, nijaké, bez chuti, bez šťávy. A svět se už nikdy netočil tak radostně.
Soumrak padal rychle, jak už to v těchto krajích bývá. Pohledem zkontrolovala ležícího muže; klidně spal. Dívala se na hvězdy, které se jedna po druhé rozsvěcely na indigové obloze, nebe zde bylo zcela jiné, než na jaké byla zvyklá z krajin, odkud přišla - souhvězdí ležela na nebi jinak, než v postavení, které tam znala nazpaměť. Vdechla poslední zbytek kouře z cigarety a zahodila nedopalek kamsi do písku. Když byla mnohem mladší, se sestrou takhle každý letní večer sedávaly, pokuřovaly, povídaly si, nebo jen tak hleděly na nekonečnou klenbu Vesmíru. Měla chuť jít si zaplavat, ale bála se, aby se mu něco nestalo, zatímco bude pryč. A tak jen popošla blíže k moři a sedla si na písek. Nepřemýšlela nad ničím, byla tu už dost dlouho na to, aby si mohla veškeré záležitosti uspořádat v hlavě. Aby si vyřešila všechny osobní otázky, dilemata, nesrovnalosti, bolesti, strachy, zamilovanosti a závislosti.
Nepřemýšlela ani nad mužem, jehož dnes ráno vyplavilo moře. Věděla, že bude v pořádku a za čas že ho určitě někdo bude postrádat, nebo postrádá. Neřešila otázku jeho nečekaného příchodu, nebo odchodu, stejně tak, jako neřešila jeho jméno nebo povolání.
Věděla, že jeho nález byl možná zázrak. Možná prostě náhoda. Na to ale žila již dost dlouho, aby pochopila, že náhody neexistují. Měla mu pomoci. Proto si zvolila úděl pomáhat lidem. Chtěla jim léčit těla, stejně tak jako duše. Chtěla pomáhat lidem s podobným osudem jako ona, stejně jako všem ostatním. A pomáhala každým dnem, každou vteřinou, nebo se o to alespoň snažila. Právě proto ho zrovna ona našla zde v pustině, aby nezůstal ležet na pláži vydán na pospas vlnám, spalujícímu polednímu slunci, větru vířícímu písek.
Přišla noc. Gramofon již dávno dohrál a Bezejmenný usnul stočen do klubíčka vedle Neznámého. Umyla tu trochu nádobí, která zbyla po ní a kocourovi, zalila květiny. Pak si dala sprchu a šla si lehnout. Něžně vzala Bezejmenného do náruče a uložila ho do jeho pelíšku. Pak si lehla vedle Neznámého a podobně jako kocour se k němu stulila. Poslouchala jeho pravidelný dech a cikády. Život šel dál.
Po jejich rozchodu - nerozchodu odešla na jinou školu, a začala experimentovat se vším možným, co může přijít mladé dívce v téhle divné době pod ruku. Měla pocit, že žije. Tak trošku klamný, tak trošku zvrácený pocit, že teď je ono to pravé. Stejně věděla, že lže sama sobě. A hledala lásku u jiných mužů v dojmu, že najde to, co zažila. Objímala je ve svém náručí a milovala se s nimi, dávala jim svou lásku a své tělo, aby nakonec pochopila, že to k ničemu nevede. Několikrát měla pocit, že opět miluje, ale byly to všechno jen krásné iluze, které se jako střepy ledu zabodávaly do jejího srdce. Iluze, které se ráno rozplynou, jak obláček dýmu z cigarety, které v té době tak hojně kouřila. Iluze, jež se ráno stávaly obtížnými a až příliš hmotnými. Zanevřela na lásku v této podobě. Ale stejně jí nejvíc dokázalo uklidnit jen pevné mužské objetí a silný stisk ruky. Chtěla ho znovu vidět. A když ho někdy zahlédla, trpěla jak zvíře. Dokud nezapomněla. Dokud bolest nepřebil čas. Dokud nepochopila, že to vše byl jen klam.
IV.
Mohlo být něco po půlnoci, když ji vzbudil pohyb vedle ní. Lekla se, ale vzápětí se uklidnila, když ji Neznámý ve spánku objal. Chtěla, aby ten okamžik zůstal tak, zmrzl ve vteřině, nikdy neskončil.
Chtěla se vymanit z jeho objetí. Chtěla toho tolik, ale nakonec zůstala tak, zapomněla na všechna ta "já chci" a pokojně usnula.
Proč vlastně tehdy odešla? Ptala se sama sebe tehdy nejméně tisíckrát, zda dělá správnou věc. Chtěla. Prostředí v němž tehdy byla, nežilo. Vše se jevilo jaksi ploché, neschopné změny , ačkoliv bývala několikrát týdně ve veselé společnosti, ačkoliv měla všechno, co kdy chtěla, ačkoliv... Věděla, že ke změně to nepovede. Věděla, že už zde její osobnost neporost, ba zakrňuje, že už nemá smysl zde dále setrvávat. Každý týden jiné oblečení, každý týden jiné místo, ale vše pořád tak neuvěřitelně stereotypní, tak neskutečně stejné. Ona byla stále stejná a tolik potřebovala vyvětrat ten zatuchlý vzduch, tu zkostnatělou atmosféru uzamčenou uvnitř sebe. Pryč. Všechno, každá buňka, každý atom volal po změně. Pryč. Všechno v ní křičelo.
Odešla. Odešla do jiné země. Odešla na druhý konec světa. Pak odešla od lidí téměř dokonale. Žila zde již půldruhým rokem. Byla jinou ženou. Jiným člověkem. Její duši zde pročistilo okolí a atmosféra. Hudba a Ticho osvobodilo její duši. A Samota vykonala dílo dokonalé změny. Byla skoro vyléčena.
Když chtění něčeho, co jsme kdysi tolik potřebovali, odhodíme za sebe a i ze sebe, přijde to k nám časem jako dar.
Když se tehdy ptala, kde lze sehnat opuštěný domek na pobřeží poblíž nějakého menšího města, netušila, že s nabídkou přijde její bývalý přítel z dob, kdy sem přišla jako mladá holka. Všiml si jí tehdy hned, jak sem přišla. S oblibou říkal: "It was love at first sight!"
Domek prý kdysi patřil jeho babičce, klidně ať tu zůstane, jak dlouho chce, je prý městský člověk. To věru byl. Manažer úspěšného podniku, s hvězdnou kariérou a hvězdnou budoucností. Ne, věděla, že se k sobě nehodí, ale věděla také, že on jí zde může hodně pomoci. Naučil jí vystupovat, naučil jí mluvit, dokonce se k němu nastěhovala.
Příběh jak z románu pro dospívající méně inteligentní dívky, pomyslela si.
Po čase byl jejich společný život stereotyp, který střídala období hustého klidu, hádek a občasného milování. Našel si jinou. Na chvíli. Ačkoliv zůstali bydlet spolu, rozešli se. Svým způsobem ho má stále ráda, to věděla. Nikdy by už s ním nebydlela. Dokonce mi sem nastěhoval věci, sentimentálně zavzpomínala. Aspoň že nebyl tak povrchně sobecký. Vlastně děkuji Osudu, že mi ho seslal do Cesty. Život s námi hraje prapodivně klikatou hru.
"Odvezu tě i s věcmi," prohlásil kategoricky a nesmlouvavě.
"Ani nevím, co bych teď dělala, kdybychom se nepotkali. Jsem moc ráda, že tě znám. Víš, stejně nikdy nebudu litovat, že jsme spolu byli," řekla.
Cestou moc nemluvili. Sledovala okolní krajinu. Jeli po pobřeží, okolí bylo vyprahlé, tu a tam rostly nízké stromky. Přemýšlela, jestli tu samotu vydrží. Měla nakoupené zásoby jídla, měla s sebou dostatek nepřečtené literatury, měla s sebou hudbu. Měla zabalené i štětce, barvy a plátna. Nějaké to oblečení. V jejich bytě zůstal všechen ten "luxus", který stihla nashromáždit. Cítila se konečně osvobozená.
"Myslíš to skutečně vážně?" prolomil ticho, přehlušované jen zvukem motoru a šuměním vln kdesi pod nimi.
"Naprosto. Nikdy jsem nemyslela nic vážněj´".
"Myslel jsem, víš, myslel jsem teď, když už je to za námi... Říkal jsem si, jsme už každý někde jinde, než tehdy, hodně se změnilo..." zatímco mluvil, jako by motor začal příst tišeji.
"Mám tě ráda. Milovala jsem tě víc, než kohokoli jiného. Hodně jsi mi pomohl, víc než kdokoli. Ale už ne". Věděla, že to navrhl jen tak. Nechtěl si zvykat na jinou partnerku, nechtěl už hledat. Taky kdo by mu pral a staral se o něj? Rozhovor jak z přihlouplého amerického filmu. Ticho.
Věděl, že už jí zpátky nezíská. Věděl, že je konec a věděl, že je ale líný hledat někoho jiného. Věděl, co si myslí. Měli se za těch pár let navzájem přečtený, jak už to tak u hlubších soužití bývá.
Usmál se na ni. Úsměv opětovala. Kdesi z ničeho nic se objevila neznatelná odbočka, která vedla asi půl kilometru na pobřeží k malému domku s verandou.
Když domek viděla poprvé, byla nadšená. Ještě teď cítila tu zvláštní vůni uvnitř, tu atmosféru nedotčenosti, jakou musí cítit archeolog, když vejde do zapečetěné hrobky. Lehce přejížděla prsty přes zaprášený nábytek a opatrně brala do rukou knihy z knihovny.
"Jezdili jsme sem s babičkou jen na prázdniny."
" Ale je tu krásně."
Pomohl jí vyložit věci a vyvětrat dům. Uvařila čaj. Seděli spolu na verandě, kouřili a hleděli na moře.
Přemýšlel. Moře tu bylo vždycky. Němý nestranný svědek veškerého lidského konaní. Bylo a bude, nezáleží mu na našich malých dramatech. A přece uklidňuje roztříštěnou lidskou mysl a rozpouští pevná opevnění našich duší. Ta chvíle na něj působila až mysticky.
Vnímala jeho zamyšlenost a věděla, že v takových chvílích se jí kdysi líbil nejvíc. Bohužel jich nebylo až tak moc.
Dohodli se, že přijede za měsíc a nechá jí tu její auto. Sám odjede taxíkem. Souhlasila. Začalo se stmívat. Zvedl se k odchodu.
"Děkuji ti. Díky moc za všechno," řekla na rozloučenou a zvedla se taky.
"Měj se hezky. Neobrosť tu mechem," poškádlil ji.
Nastoupil do auta, ještě jednou pokynul hlavou a odjel.
Kupodivu nečekala, že ji políbí. Věděla, že chtěl. Sama možná chtěla taky. Nebo taky ne.
Chvilku přemýšlel, jestli jí měl políbit. Nerozešli se přece dnes. Možná chtěl. Nebo taky ne.
Něco končí. Něco začíná.
V.
Bouři tu už zažila několikrát. Ale ta, ke které se nyní blížila, měla být bouří téměř jak z Posledního soudu.
Celý den byl podivně líný a klidný. Vzduch začal působit poněkud nedýchatelně a dusně. Nezachvěl se ani lísteček a racci byli dnes podivně zticha. K večeru se situace změnila. Moře spustilo temný hukot a obloha se hrozivě zahalila do tmavošeda. Odněkud se zdvihl silný vítr, který lomcoval okenicemi. Než se nadála, strhl jí čapku z hlavy a odnesl někam do vln. Běžela nyní jak šílená do domku pozavírat okna a vypnout elektřinu. To probouzení živlu v ní vyvolávalo jakýsi slastný pocit, který mívala při bouřkách odmalinka. Vždy seděla za oknem a sledovala křižující se blesky, jak protínaly oblohu, milovala ten zvuk hromu, který pronikal až do morku kostí a počítala podle něj, jak je bouřka daleko. Bouřky byly pro ni něco posvátného. Vždycky v sobě cítila až obsedantní touhu svléct se do naha, rozpustit vlasy (kdyby je ale měla dlouhé, vždycky byly poněkud nakrátko) a vyběhnout ven. Tam, kde si to nebe a zemí vyříkávali natvrdo. Stát tam jako socha s rozpaženýma rukama, tak trochu jako nějaká polobohyně nebo pomník vzdávající hold živlům.
Milovala bouřky. Víc než cokoli jiného. Teď seděla sama uprostřed místnosti a pozorovala velkým oknem dění venku. Chvílemi to vypadalo jako peklo. Obrovské vlny se tříštily o pobřeží, moře jakoby bojovalo s pevninou o svá privilegia. Vítr rval s nízkých stromků zbytky listů, narážel do oken. Ohromné blesky protínaly temnou oblohu. Neslyšela ani vlastní dech. A proč ne? Proč ne, říkala si. Proč bych nemohla bát chvíli zase šílená? Jenom na chvilinku. Jenom na okamžik se podívat ven.
Svlékla se.Úplně. Nenechala si ani hodinky, ani řetízek, ani náušnice. Otevřela dveře a náhle věděla, že za jejím obsedantním jednáním stála zoufalá touha malého kocourka, který se krčil na rohožce, dostat se za každou cenu do bezpečí. Uchopila zmoklé rezavé kotě do náručí a odnesla dovnitř. Z procházky uprostřed bouře nebylo nic. Naštěstí.
"Á, koukám, že máš společnost!", prohlásil, když přijel ten den po bouři. "Nebudeš tomu věřit, ale bál jsem se o tebe."
"Jak se má tvá nová přítelkyně?" zeptala se bezelstně.
"Jak to víš?" odpověděl otázkou, zatímco se snažil zbavit se přátelsky dotírající kocourka.
"Vypadáš podezřele šťastně," poznamenala s lehkým úsměvem "jsem ráda, že sis někoho našel."
"Já taky." Pomyslel si, zatímco se kotěte zbavil krutým způsobem: vysadil ho na nedaleké štafle u knihovny, z nichž se kotě bálo seskočit a teď žalostně mňoukalo.
"Nemůžu se dlouho zdržet, auto ti tu nechávám. Víš, nezlob se na mně, ale přivezl jsem ti zbytek věcí. Měj se tu hezky. Taxík už čeká."
"Ještě jednou za všechno dík."
Políbil ji. Na rozloučenou. Na konečnou rozloučenou.
Když se podívala dovnitř auta, zhlédla úhledně (jak už bylo jeho zvykem) sbalené veškeré své věci včetně oblečení i notebooku. Tak už se k němu i nastěhovala, pomyslela si bez zášti i čehokoli jiného, co obvykle - ba i bývalé přítelkyně v takovýchto situacích pociťují. Věděla, že poslední rest v nynějším životě je vyřízen.
Něco se mihlo pod jejíma nohama. Bezejmenný překonal svůj strach a seskočil dolů ze štaflí. Hlasitě ho pochválila a jako odměnu mu dala kousek šunky, kterou jí taky přibalil. Na přilepšenou.
Nanosila všechno z auta, kromě několika věcí, jež by jí utrhlo srdce rozloučit se s nimi (medvídek, kterého měla od dětství, šaty z maturitního plesu a obraz, který jí kdysi dal k narozeninám), na jednu hromadu na pláži.
Když přišel večer, vše zapálila. Dívala se do plamenů, jak hoří její minulost, která jako by už k ní vlastně ani nepatří. Hleděla do plamenů a měla pocit naprostého a dokonalého osvobození. Začala tančit kolem ohně jako divoška a Bezejmenný na to vše nechápavě hleděl z bezpečné vzdálenosti. Byl to jeden z jejích nejkrásnějších večerů, které kdy zažila a cítila se osvobozeně, cítila se uvolněně, svobodně a šťastně. V ohni se pálilo veškeré to drahé oblečení, po kterém kdysi tak šíleně toužila.
"Podívej se na sebe, vypadáš jako žebračka," prohlásila její kamarádka kdysi na základní škole.
Skutečně se tak v oblečení po o sedm let starší sestře cítila. Umírala studem. Chtěla to ze sebe servat. Zmizet všem z očí a nebýt.
Smáli se jí. Smáli se. A to bolelo.
"Počkejte, všem vám jednou ukážu. Ještě nevím, čím budu, ale ukážu vám. To přísahám. To přísahám před sebou", myslela si mezi neviditelnými slzami.
Teď už si na tuto událost nevzpomněla. Byl totiž večer.Byl krásný večer. Na pláži hořel podivný oheň a okolo něj tančila žena, jež se v té chvíli podobala spíše mořským duchům, jež se na pláži po setmění zjevují velice často.
Smála se. Smála se tomu, když jí vyprávěl, že za obzvláště krásných nocí tu s babičkou pozorovali, jak on tomu říkal "víly".
Také jí říkal, že tančily na pláži i na hladině. Měsíc zářil a světelné bytosti utkané z mlhavé energie tančily svůj zvláštní elegantně lehounký tanec. "Možná se mi to jenom zdálo," Uzavřel kapitolu ohledně mořských stvoření, "je to tak dávno."
Uzřela je poprvé, když se nedlouho po nastěhování šla koupat, končil večer a začínala noc. Nejdřív si mnula oči. Přiznala si, že se lekla. Bytosti si jí všimly, ale nereagovaly, snad se jen trošku stáhly do bezpečnější vzdálenosti.
"To jsem tak unavená?" ptala se sama sebe v duchu. Nakonec ale zkusila vysílat myšlenky míru a přátelství. Do vody nešla, ale od domku pozorovala jejich noční slavnost. Jejich přítomnost ji zpočátku poněkud znervózňovala, ale časem si zvykla. Nevěděla, zda jsou přeludem její mysli, či hrou světla měsíce a vlnících se nekonečných vod.
VI.
"Stejně tě pořád mám rád. A jsi moje teď už platonická láska. A mám v živý paměti pár okamžiků, na který nikdy nezapomenu." Hluboce natáhl z cigarety a sledoval jí přimhouřenýma očima. Byla o dost mladší než on, a když jí poznal, byla v skoro ještě dítě. Skoro, protože to by se s ní jinak tehdy nemohl scházet za účelem, který, jak si v té době myslel, byl pro něj prvořadý.
"Škoda, tehdy jsme šlápli vedle oba. Pochopili jsme to nějak jinak, než jak se ve skutečnosti celá věc měla." Pozoroval jí skrz dým z obou cigaret, který stoupal k dřevěnému stropu chaty. Hodně se za těch pár let změnila. K lepšímu. Už to není to pubertální stvoření, které ho dokázalo vytočit svým "drsným" projevem. Mladá žena. Je z ní mladá žena. A čím dál hezčí. Nahlas to ovšem neřekl.
"Počkej za rok. Chtěl bych tě vidět za rok. To budeš už skoro dokonalá." Zhluboka vydechl kouř a zhoupl se na proutěném houpacím křesle.
Tázavě se na něj zadívala, ale nic na to neodpověděla. V tomto duchu jejich rozhovory probíhaly vždycky. Vždycky od doby, co se usmířili. Ona ho chválila, že mu to teď sluší, že mu svědčí jeho nynější přítelkyně a aby se sní už konečně oženil.
"Chci odjet. Pryč. Úplně pryč ze země i kontinentu." A nasála kouř stejně tak zhluboka, jako on.
"To ti jedině schvaluju. Ale, v tuto chvíli se zatvářil jak mlsný kocour, ale chci se s tebou sejít, až ti bude tak třicet. Bude z tebe ženská s velkým Ž. Kdyby se tehdy nestalo, co se stalo, možná by se události vyvíjely zajímavou cestou," zakončil svůj rozhovor a típl cigaretu.
"Myslím, že ne. Nepotkal by ses se svou budoucí nastávající. Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod sluncem svůj čas," a i ona zamáčkla svou cigaretu. Oba vstali a odešli každý jiným směrem. Ona na svah a on šel štípat dříví, jak už to tak v zimě na horských chatách bývá.
Potkali se, když byla hodně mladá na chatě v horách. Nějaký čas to jen tak spolu táhli. Pro ni to byl jeden z mnoha experimentů, pro něj první experiment. Pak se na čas jejich cesty přestali křížit, aby se znovu po roce setkali opět na té samé chatce. Opět v zimě.
Nějaký čas to vypadalo, že celý vztah se posune z prvoplánové úrovně do úrovně mnohem hlubší. Nicméně v té hlubší úrovni to už nějaký čas setrvávalo, jen si toho ani jeden nebyli vědomi.
"Pověz mi, máš někoho?" ptala se ho jako vždy, když se viděli.
"To víš, že jo, stovky," smál se a políbil ji.
Na nějaký čas ji to vždy uklidnilo, nechtěla být sprostou vetřelkyní v cizím teritoriu. Kdyby se nestalo, co se stalo.
On někoho měl a dokonce sedm let. A dokonce je přistihla u něj v bytě. Nejdřív klepala, pak zvonila. Zkoušela si odemknout vlastním klíčem, ale on dal předtím prozíravě do zámku svůj. Pak mu volala. Každé zazvonění telefonu se jí vrývalo pod kůži až do útrob. Nevěděla, jestli se má smát nebo plakat. A tak jen seděla a mlčela. Otevře ji? Nebo neotevře? Co budu dělat, až otevře? Představím se jí? Nebo si sbalím věci a půjdu ve tři ráno shánět taxík? Neotevřel.
Za měsíc na to mu dala markantně najevo, že už ho nechce vidět. Za rok se opět setkali. Opět na chatě. Tentokrát v létě. Mluvil dlouho. Řekl jí, že se s tou přítelkyní rozešel. Že půl roku živořil Že jí chtěl vidět. Mluvit s ní. Teď má novou. Klape jim to. Ale na ni prý nikdy nezapomene.
I ona mluvila dlouho. Říkala, že po něm jich měla hodně. Že teď nikoho nemá a nechce. Že na něj také nezapomene. Aby byli nyní spolu přátelé.
Byli. Často se vídávali v kruhu společných přátel. Vídávali se na chatě. Často si spolu povídali. O všem možném. O nich. O minulosti. O přítomnosti. A o budoucnosti. Nikdy ji vlastně jejich rozchod moc nebolel.
Vzpomínky.
"Mám tě tak ráda," řekla modrooké dívce sedící naproti ní u stolku v kavárně. Jediný člověk, kterému ze sebe tolik odhalila.
"Ale jdi, prdíku," zlehčila situaci Modrooká, usmála se na ni a upila ze svého hrnku s capuccinem. Pak si zapálila cigaretu a obě zamyšleně sledovaly dění za prosklenou stěnou.
Lidé chodili jakoby bez účelu tam a sem, zdálo se, že jediný smysl je hrát pomyslné divadlo lidem sedícím v kavárně. Sedívaly tu spolu často a probíraly všechno a nic.
Někdo se jí tehdy ptal, o čem si vlastně mohou spolu tak dlouho povídat.
"V podstatě o ničem," odtušila tehdy. Jakoby by tehdy netušila, že nic může být vším.
Vzpomínky.
Dřív vzpomínala hodně. Teď? Přišlo jí to jako kdyby jí někdo do hlavy propašoval děj dlouhého filmu, sledovaný jedinou osobou. Už ho tak neprožívala. Je to za ní. Tehdy si myslela, jako už tolikrát, že to nepůjde dál. A připadá jí to všechno tak šíleně dávno. Jako by to byl minulý život. Byl to minulý život. Bylo to pryč.
VII.
Ze začátku ji ten podivný klid děsil. Ze začátku si myslela, že se prostě sebere a odjede okamžitě do města. Ze začátku se tu sama i bála. Bála se své vlastní psychiky a bála se také eventuálně kolem projíždějících vyvrhelů usilujících o její život.
Nakonec si uvědomila, že silnice, po které sem přijela je málo používaná a riziko přepadení je mizivé. Také si uvědomila, že si nepřijela jitřit nervy, ale naopak si je zklidnit. Zavedla si svůj denní harmonogram, který se snažila pravidelně dodržovat. Jednou si dokonce zajela do města. Nakoupila co možná největší množství trvanlivých potravin, které bylo její auto schopno uvézt, a i příslušnou literaturu, kterou hodlala přečíst. Většina se týkala jógy, duchovního života, meditací, životu v ústranní.
Jako mladá dokonce jeden čas snila o tom, že odjede do Tibetu. Oholí si hlavu, dá se do kláštera a stane se mniškou. Opravdu o tom přemýšlela, než jí všední starosti daly na tuto eventualitu pozapomenout. Konečně měla pocit, že aspoň jeden z jejích tehdejších snů se jí splnil. Ne všechny byly svou povahou tak prozaické. Také toužila mít dlouhé vlnité hnědé vlasy, toužila být o patnáct centimetrů nižší a toužila po nejnovějším modelu džín. Teď se tomu jen pousmála.
Každé ráno vstávala něco po rozbřesku, jednu až dvě hodiny meditovala, někdy i u moře. Poté si ještě chvilku zdřímla. Po probuzení se obvykle šla proběhnout po pláži, pak připravila snídani Bezejmennému a sobě. Jakmile dosnídala, věnovala se čtení, malbě nebo psala. Obědvala jen málokdy a jenom, když měla hlad. Zjistila, že jídlo, součást života, kterou nikdy "tam venku" neopomněla, jí zde zas tolik nefascinuje. Jakmile přešlo poledne, chodívala si zaplavat a u vody trávila zbytek času až do večera. K večeru si někdy poslechla rádio, jediný výdobytek techniky, který zde přechovávala. Pravda, uznala, až na ten notebook, ale ten odpočíval někde v zásuvce. K večeru se opět věnovala meditaci a procházce po pobřeží. Vcelku jednotvárný stereotyp, ale věděla až moc dobře že pravidelný režim jí svědčí. Nevěděla, kdy se vrátí zpět, ale věděla, že pravý čas ještě nenastal. Cítila to až moc dobře v kostech, že její srdce ještě není dostatečně očištěno, a její duše není dokonale ponořena v Oceánu Věčnosti.
Často jen tak sedávala a dokázala hodiny hledět do vln. Začínala se odcizovat veškerému dění na světě a veškerému shonu. Přestávala žít tím, čím doposud žila. Někdy jí napadlo, zda to vůbec byl život. Přišlo jí, že Život jí vlastně začal až zde. Paradoxně a přece tak logicky.
Jednoho večera, když si seděla jako obvykle sedávala - na verandě; tou dobou už pomalu nemívala myšlenky na okolní svět, se jí mihl hlavou absurdní nápad, který okamžitě s úsměvem zaplašila . Už se chovám jak pomatená šestnáctka, pomyslela si v duchu.
Kal myšlenek byl okamžitě pomalu sedimentován na dno její mysli a ona se oddalo věčnému šumění moře, jemnému větru a písku pod sebou. Z jejího rozpoložení jí jako vždy vyrušil Bezejmenný, jemně se jí otíral o nohy a tiše vrněl, připomněl jí, že je čas jít spát. Hvězdy už zářily vysoko na obloze a měsíc byl v novu. Šumění vln nejen konejšilo bolavá srdce, ale i uspávalo.
"Máš pravdu, lásko moje kočičí, občas musíme vyplout i navenek," řekla kocourovi, vzala ho do náručí a pomazlila se s ním. Pak ještě chvilku seděli na pláži, Bezejmenný se stulil u jejích nohou, dokud se nezvedla a neodcházela k domku.
VIII.
Byla noc. Venku zuřila šílená bouře, poryvy větru narážející do oken jí probudily z neklidného spánku. Cítila ale, že už se jí spát vůbec nechce. Mohlo být něco po půlnoci. Bouře stále zuřila, ale už ne tak silně. Rozhodla usednout k meditaci, ačkoliv ji řádění živlů rušilo.
Askezí se lze dostat daleko, probleskla jí hlavu poučka z nějaké duchovní knihy. To ano, připustila, ale až k cíli se s ní dostat stejně nelze.
V rohu místnosti zaujala lotosovou pozici. Rázem však zjistila, že jí ta meditace dnes moc nejde. Hlavou jí vířily všemožné myšlenky, kterých, jakmile se jich zbavila, přecházely ve vize.
Náhle měla pocit, že to všechno, čím si kdy prošla, se vrací. Všechny zkoušky, všechny překážky, jež kdysi absolvovala náhle nabývaly jasné podoby, i ty na něž dávno zapomněla. V té chvíli necítila ani smutek, hrůzu,
ani zděšení, jen jakýsi pocit zmaru veškerého svého konání.
Stoupala plání, která byla pokryta zmrzlým sněhem. Okolo pláně se rozprostírala neproniknutelná tma lesa. Nebe bylo jasné a plné hvězd. Někde v dáli zavyl opuštěný vlk, shánějící se po své smečce. Proti ní vál silný ledový vítr, který se dral skrze mnohé vrstvy oblečení až ke kůži. Ten vítr mařil každý její krok, jakmile jeden udělala, vrátil jí na zmrzlém povrchu o kus zpátky. Též přinášel drobné krupičky zmrzlého sněhu, které se jí jako jehly zabodávaly do obličeje. Když zvedla pohled nahoru, viděla kdesi úplně na vrcholu kopce světlo. Věděla, že za každou cenu tam musí dojít, ale zároveň věděla, že světlo vzdálené horské boudy není její cíl.
Všimla si před sebou dvou kráčejících postav. Chtěla na ně zavolat, ale vítr jí odtrhával slova od úst. Postavy se vzdalovaly každým krokem dál a dál, až z nich nakonec zbyly dvě šmouhy kdesi vepředu. Každý krok ji vysiloval a světlo se nepřibližovalo. Prosila. Prosila o smilování. Nic se nedělo, na chvíli se jí zazdálo, že vichr zesílil. Nebyla schopna ani plakat, věděla, že pláč bere naději a vysiluje. Musím zrychlit. Musím se dostat ke světlu za každou cenu, musím do toho dát vše - jediné myšlenky, kterých byla v té chvíli schopna.
Vize pomalu, ale jistě přecházela do jiné, iluze krajiny pod ledem pomalu přecházela v jinou.
Zasněžené okolí se pomalu měnilo. Okolo ní pomalu míjely postavy lidí, které kdy stihla za život poznat a vtisknout si jejich obraz do paměti a do srdce. Proplouvaly kolem ní jako stíny, míjely jí a mizely kdesi v mlze. Každý z nich se na ni díval vyčítavě, zoufale nebo nenávistně. V hlavě jí zněly myšlenky všech těchto lidí. Některé zněly smutně, jiné naštvaně.
"Nikdy jsi mně neměla ráda." "Nikdy ti nezapomenu, cos mi řekla v naší hádce." "Proč jsi mi to tenkrát udělala?" "Vždycky jsi byla zlá..."
Křičela. Zoufale křičela, že to by nikdy neudělala. Že to tak nemyslela. "Ne, to není pravda!..."
Vize jejích blízkých pomalu kamsi odplouvala. Před očima se jí zjevila rozkvetlá louka. Stála uprostřed luční pěšiny. Slunce svítilo vysoko na obloze a obraz krásného letního odpoledne dokresloval zpěv ptáků. Ve vzduchu byla cítit vůně léta a posečené trávy. Okolo ní prolétl motýl žluťásek a v trávě se mihla ještěrka.
Vykročila vpřed po pěšině. Před sebou zahlédla postavu stojící k ní zády. Blížila se k ní a když se náhle otočila, viděla, že je to Neznámý.
"Pojď se mnou, zazněl jí v hlavě jeho hlas, odcházím pryč, pojď se mnou. Už nikdy nebudeš muset zažívat utrpení plynoucí z fyzické přítomnosti na tomto světě. Pojď." Podával jí ruku a usmíval se. Tak blaženě, že měla v tu chvíli dojem, že podlehne. Že zapomene. Zapomenout. Vždyť už skoro na vše zapomněla. Omamná vůně jí zatočila hlavu. Dívala se do jeho očí. Hleděly na ní láskyplně. Optimisticky. Smířeně. Důvěryhodně. Ale také poněkud smutně. Cítila smutek z těch jeho očí. "Už nikdy žádné starosti. Navždy budeme v Blaženosti. Nabízím ti odchod z tohoto pozemského pekla, pojď, pojď ještě kousek blíže a podej mi ruku. Stačí tak málo..."
"Ne. Ne!" vykřikla. Nějaká ohromná síla uvnitř ní se vzchopila. Pročistila její omámenou mysl a otevřela průchod jasnému myšlení.
"Nikam nepůjdu a ty také ne. Nenastal čas odchodu ani jednoho z nás. Každý musíme na tomto světě ještě pár zkoušek překonat! Podílela jsem se na tvé záchraně, ne víc sice než Prozřetelnost, která tě vedla ke břehu. Nenechám tě odejít. Musíme oba zpátky..."
Poslední slova mizela v hukotu moře, obraz se rozplýval, mizel a kolem ní se rozprostřela tma. V uších jí hučelo, jako kdyby se kolem ní valily tisíce obrovských vln tsunami, které se šíleným řevem zdvíhaly a opět padaly do vod oceánu. Byla jakousi silou tažena někam vzhůru, věděla, že klást odpor nemá smysl. Její tělo, měla - li je vůbec, bylo pohlcováno a nasáváno ohromným tunelem, který se ve spirále točil a pohlcoval do sebe vše živé. Řítila se, tažena nesmírnou silou kamsi vpřed, byla to rychlost, která na světě neměla obdoby, mnohem větší než rychlost světla. Hukot jí v uších rezonoval tak, že chvílemi pocit, že kdyby se jen o kousek zvětšil, rozerve ji na kusy. Její mysl vysílala kamsi do prostoru prosbu o smilování. Prosbu o návrat zpět.
Náhle vše přestalo. Skončil divoký let a pominul šílený řev rotujícího tunelu. Divoce jí bušilo srdce, měla pocit, že se rozskočí, cítila ho až ve spáncích. Z čela si klikatila stezku přes spánek až na tvář kapka ledového potu. Na chvíli zahlédla nad mořem růžový rozbřesk, než pozbyla vědomí a její tělo se bezvládně svezlo na zem jak hadrová panenka.
IX.
Ještě než otevřel oči, cítil, že leží v měkké posteli. Věděl, že je zachráněn. Věděl, že je novým člověkem. Věděl, že mu začíná nový život. Slyšel křik racků peroucích se o nalezenou rybu. Slyšel šumění vln. Nejdříve pootevřel jedno oko a potom i druhé. Z velkého proskleného okna viděl ranní růžový rozbřesk, velké zlaté slunce pomalu vystupovalo z vln. Nebe přecházelo ze světle růžových tónů do bledě modré. Nad celou scenérií visel lehký opar míru.
Doširoka rozevřel oči, když viděl kousek vedle sebe ležet spící ženu. Vždyť ji zná! Proboha, vždyť ji viděl v těch šílených snech, jež se tvářily jako skutečnost! Ano, to ona ho zachránila.
Dýchala přerývavě, ale v obličeji se jí zračil nepozemský klid. Díval se do její tváře a věděl, že to ona ho zachránila. Nejen jeho tělo, ale i jeho duši. Cítil v sobě tak neskutečný mír, po kterém beznadějně roky toužil,
že mu skanula z oka malá slza. Na okamžik pocítil, jak se boří všechny tlusté a vysoké hradby, jež měla spíše než vpustit jakýkoliv cit dovnitř, nevypustit žádné pohnutí ven. Mír se rozprostřel v jeho duši, která jako by se zatetelila štěstím a on věděl, že je Doma.
Dlouho na takové ráno čekal. Sotva se vzbudil, již ve vzduchu cítil tu dlouho očekávanou vůni věštící bouři. S uspokojení protáhl své tělo, jak jen to lodní postel umožňovala. Pomalu se nasnídal. S klidem člověka, jenž si veškeré své věci dal do pořádku. S tichým klidem lidí, jenž mají do posledního detailu promyšlené veškeré své budoucí činy. S klidem sebevrahů.
Věděl, že celý jeho život nestojí za nic. Nikdy nestál. Vždycky dosáhl všeho, čeho chtěl. Nikdy z toho ale neměl to pravé uspokojení. Nikdy se na nic netěšil, nebo alespoň v posledních tak sterotypně si podobných deseti letech. Jak obdivoval svého kamaráda, který byl vždy schopen se pro cokoliv nadchnout! Ale i ten byl vsát do černé díry událostí života, které ho odnesly pryč. Jeho život plynul tak rychle a přece tak stereotypně. Bylo pravdou, že v poslední době přestal být tolik nervózní, jako kdysi. Ale pravdou bylo, že ani ty věci, jež mu kdysi přinášeli uspokojení, ho nyní nijak nevzrušovaly. Už dosahovat stále vyššího postavení, věc, která byla ještě schopna vyžádat si tu trochu jeho zájmu. Už necítil potřebu tolik číst. Kdysi utratil za literaturu dobrou třetinu svého vysokého platu.
Ženy ho nikdy moc nefascinovaly, nebo jak si bláhově myslel - žádná se mu nedostala tak hluboko pod kůži, aby se do ní zamiloval. Na krátkodobé záležitosti neměl žaludek nebo byl natolik morálně silný, že jim nikdy neholdoval. Práce, jež vykonával tolik let, ho přestala bavit natolik, aby jí natolik podlehl, že by se mu stala vším. A přece dosáhl vysokého postavení, o kterém se mužům v jeho věku mohlo jen zdát. Připadal si prázdný. Už dlouho. A rok od roku se ta prázdnota stupňovala. A nebyl v ní ani klid, ani mír.
Prázdno, bezduché, k ničemu nevedoucí slepé prázdno okolo jeho osoby, a co horšího, že i v něm. Připadal si zbytečný, neskutečně zanedbatelným prvkem v lidské společnosti. Celý život se snažil, aby tu po něm něco zbylo. Něco prospěšného lidské civilizaci.
Co dál? říkal si často. Co dál. Sledoval životy svých přátel, kteří se po divokém mládí usadili, oženili se, časem se jim narodili ratolesti. A z mladíků, kdysi plných energie a nápadů se stali domácí tatíci, jejichž jediným štěstím bylo posezení v hospodě nebo dovolená.
Nechtěl takhle dopadnout. Snad proto se možná střežil padnout do nástrah některé "lstivé bytosti", jež se ženou zvala. A tak dál žil sám ve svém bytě, obrůstal mechem staromládenectví a nadmíru si (na téhle věci si opravdu zakládal) v tom liboval.
Jednou ale poznal, že prázdnota, jež prorůstala vše okolo něj, se stává bezútěšnou a rozhodl se zasáhnout. Podal výpověď. Koupil si malou postarší jachtu, na které začal poustevničit. Ne, že by předtím nepoustevničil, ale nyní byl efekt dokonalý. Občas si vyjel na moře zalovit a bylo mu relativně dobře.
Když tu náhle, dalo se říci, že to bylo dílem okamžiku, se rozhodl přestat snášet svá vnitřní muka. V jedné jediné chvíli, kupodivu bylo to navečer, když seděl na palubě na své rybářské židličce, jak už tak sedával každý večer a hleděl na nekonečnou vodní plochu, se mu vylíhl v hlavě onen ďábelsky "spásný" nápad. Proč bych nemohl? Proč bych nakonec nemohl učinit tomu všemu přítrž? Už dlouho tu pro nikoho nehraju žádnou důležitou roli. Už jsem vlastně pro všechny mrtvý. Přátele jsem už přece dávno opustil, mají své životy. Rodiče už nejsou, budiž jim země lehká, tak proč by ne? Kdo by mně oplakával? Vždyť si ani nikdo nevšimne, že z přístavu zmizela má malá jachta. Není zde žádná žena, které by pukalo srdce bolestí a nejsou zde děti, kterým by chyběl otec.
Ta myšlenka mu okamžitě zvedla náladu, jako žádná dlouho předtím.
Zvedla mu ji natolik, že odešel do kajuty a dal si sám se sebou kalíšek whisky na zdraví.
Dlouhé dny potom trávil horečným přemítáním, jakým způsobem svou fyzickou schránu sprovodit ze světa. Se zvrácenou dokonalostí přemýšlel nad každým možným způsobem. Dělával to tak se vším. Jeho zodpovědnost mu nedovolovala projekt nedokončit. Jeho preciznost ho poháněla k co nejdokonalejšímu promyšlení a naplánování všech činů.
Nakonec, po dlouhých dnech chladného uvažování, měl celý projekt dokonale ve své mysli zpracován. Teď, kéž by mu byly povětrnostní podmínky co nejvíce nápomocny, mohl v klidu vyčkávat.
Čekal docela dlouho. Všechny dny si byly podobny jako vejce vejci svým krásným slunečným počasím a klidným mořem. Racci přelétavali s veselým chechotem nad jeho vodním obydlím. Přišlo mu, že se mu vysmívají. Dlouho se tomu dít nebude, ironicky si pomyslel.
I nadále vesele zdravil své spolukotvící sousedy, jež se časem střídali, jak roční období kdesi ve střední Evropě, kde před tolika lety žil. I nadále si čas od čas vyjížděl na ryby. I nadále se věnoval občasnému čtení knih. Náhle, ano, dalo by se říci, že náhle ho život začal bavit. I nadále chodil nakupovat do blízkého obchůdku a občas si šel sednout do nedaleké špinavé přístavní putyky.
Sedával v koutě a poslouchal vyprávění starých mořských vlků nebo plkání novodobých rádoby dobrodruhů. Nebyl ani jedním ani druhým. Když byl malý, s otcem často vyráželi na vodu s bárkou, která snad patřila už jeho pradědovi. Nebylo to sice moře, ale připadal si jako dobrodruh, snil o tom, že je pirát a dobývá ostrovy obsazené divochy.
Být tak dítětem. Zas zpátky dítětem. Ne. Už nikdy si to vše nechce prožít znovu.
Ano. Toto krásné naprosto bezvětrné ráno zcela překonalo veškeré jeho představy. Celý den seděl na palubě a nad ničím nepřemýšlel. Jen občas mu hlavou probleskávaly ojedinělé myšlenky.Dnes. Dnes je ten den. A na okamžik se mu rozbušilo srdce. Přicházel večer a s ním se začal zvedat odkudsi vítr.
X.
Nedlouho poté, co nalezla před svými dveřmi Bezejmenného se jí opět zdál ten sen. Zdával se jí od dětství, ale čím více se jí zdál, tím mohla do sebe lépe pospojovat souvislosti a vytvořit ucelený obraz.
Žila kdesi v šedivém městě a jediný její příbuzný byla "teta" - nazývala ji tak, ale o jejich příbuznosti by se dalo pochybovat, vrchní sestra v městské nemocnici. Co věděla o svém původu od tety byl fakt, že otec zahynul na frontě za Rakousko - Uhersko, dříve, než svou dceru stihl vůbec vidět, a matka, sirotek, kterou už sama "teta" vychovávala, zemřela při jejím porodu.
Bydlela sama v malém pokojíku kdesi v suterénu. Pracovala pod dohledem přísné tety jako pomocná ošetřovatelka. Ve vzduchu bylo v té době cítit veliké napětí. Na ulicích pochodovali muži v černých uniformách a začínal být všeho nedostatek.
Nikdy se nedozvěděla, jak k té události došlo, ale dokázala děj své snové smrti vylíčit do detailů.
Nejdřív utíká jako šílená po nemocničních studených schodech nahoru do patra. Tam je obrovský lůžkový pokoj, v podstatě je to široká chodba, s vysokými okny a po stranách nekonečná řada železných postelí. Zatáčí doprava, ví, že svým pronásledovatelům neunikne. Jsou za ní čím dál tím blíž. Vojáci v černých uniformách, tak tři, čtyři, v podstatě ještě mladíčci. Běží jako šílená, nikdy rychleji neutíkala. Cestou poráží stolek s nástroji, probíhá ošetřovnou, když tu náhle s mrtvolnou hrůzou zjišťuje, že za ní je jen malý kamrlík s dokumentací a potom nic. Stěna. Před ní je jenom stěna, celá natřená na bílo. Po levé straně skříň a okno. Po pravé straně stolek s psacím strojem. Ne. Celý děj se zpomaluje, jako když pustíte pomalu film po jednotlivých snímcích. Otáčí se hlavu. Vidí ho před sebou. Nevybavuje si jeho obličej, cítí jenom nevyřčenou prosbu na svých rtech. Necítí bolest, jen vidí rozlévající se rudou skvrnu na své bílé košili. Pomalu klesá k zemi. Pak není nic. Jen tma. Sen končí.
Neodpočinul si tehdy, když jeho nohy narazila na písčité dno a jeho tělo vyčerpaně kleslo na pláži. Neodpočinul si. Neztratil vědomí v pravém smyslu, v jeho mysli se začali odvíjet podivné obrazy. Nejdřív byly zcela nereálné, snové, navzájem se prolínající a nedávájící smysl.
Prvním snovým obrazem se stal příběh tak podobný staré řecké báji o Achillovy a Penthesilee, že chvíli pochyboval, zda on skutečně nehraje roli Achilla. Miloval ji víc, než život, který jí nabídl. Daroval jí vše, co měl, zaslepen láskou nabídl se jí sloužit nadosmrti. Jak krutě se mu vysmála do očí, jak krutě s ním hrála úděsnou hru, kterou on z lásky k ní podstoupil. Než pochopil, co se s ním děje, udělala si z něj otroka, aby ho nakonec rituálně před zraky svých oddaných kněžek zavraždila. Střípek bolesti z onoho života v sobě nosil dodnes.
Druhý sen byl mnohem jednotvárnější a kratší než předešlý. Byl jakýmsi poustevníkem, kdesi v chladných končinách severu. Jeho obydlí byla chatrč v rozlehlé mořské zátoce. Celý den neviděl nic než vodu, k večeři si natrhal kořínky, a když měl štěstí, občas chytnul do oka zajíce. Dny plynuly jeden za druhým, bylo tomu nejméně půl století, co neviděl lidskou bytost. Už ani nevzpomínal, jak se sem dostal, snad se zachránil ze ztroskotané lodi, nebo sám odešel. Vždyť mu tu bylo dobře. Vždyť mu nic nescházelo.
Třetí vize se týkala rozkvetlé letní, na které se náhle zjevila ona Penthesilea a anděl v jedné podobě, však tou první byla kdysi, před věky, tak dávno. Mocně ho přitahovalo zářící úchvatné světlo na konci pěšiny. Toužil, aby odešla s ním. Chtěl s ní být v Ráji, chtěl s ní být navěky.
"Ne!" vykřikla ona. "Nenastal čas odchodu ani jednoho z nás..."
Přesvědčila ho. Jak nerad se otočil zády k spásnému světlu, jak nerad se vracel krásnou pěšinkou zpět. Každým krokem se okolí měnilo, šedlo, ztrácelo nádech léta, ptáci přestávali zpívat. Zdálo se mu, že se nevrací zpět do světa, ale do pekla.
Zmizela. Byla pryč a on se cítil ztracený a bezradný. Otevřela se před ním černá rotující, divoce hučící propast, jež vše do sebe polykala jako vodní vír a nic nevracela. Řev stále zesiloval. Uslyšel její hlas. "Skoč, šeptal, skoč jsem tu s tebou."
Jeho tělo se propadalo kamsi do nicoty. Konec. Cítil, že mu nesmírný tlak drtí útroby, ztrácel schopnost se nadechnout. Jeho tělo se řítila kamsi do propastné hučící tmy. Měl pocit, že snad už umírá, že tohle je konec.
Náhle vše zmizelo. Cítil, že s propadá už jen do očišťujícího spánku. Cítil, že je všem útrapám konec. Cítil.
XI.
Vzbudila se nedlouho po něm. Chvíli se na sebe dívali jako přátelé, jež se shledali po dlouhé době a nechtějí rušit tiché kouzlo setkání. Nakonec se na něj něžně usmála.
Slunce již stoupalo nad obzor. Vlny zpívaly svou odvěkou píseň a rackové kroužili nad hladinou. Bylo to krásné ráno. Bylo to Ráno.
Cirilla