Za tenkým ledem...

Mučení, ta hrozná bolest údů. Křeč ve mně roste a vzpíná se jak popínavá rostlina. Nádor v břiše mám, odtud to vše vylézá, zde jsou kořeny. Co je za nimi? Proč jsou tady? Se ptám. Špatný život, nebo snad ještě hroší minulost. Proč se mi chce tak umřít, bolí mě myslit na cokoli. Jsem pohlcen svým vlastním bezdůvodným žitím. Nenalézám smysl v ničem z toho, co se mi předkládá. Ach ruce, pište o kryse svíjející se v bolestech. Proč nedokážu prolomit tenký led, na kterém teď stojím. Za ním je to světýlko, po kterém bažím, za ním se nalézá. Ne, nemněl bych psát. Vždyť je to ohavná kýč. Pokusy pisálka, co neumí psát. Ale já nemohu přestat, nemohu, jiného smyslu v životě nemám. Ach slzy ještě ne, ještě se nespouštějte. Zarazte stavidla. Nemohu se poddat, nenechávejte mě umřít. Prsty piště, tlučte do té klávesnice a vydobijte mi místo na zemi. Prudká bolest mých útrob mě stále vytrhuje ze života, jsem jak obraz ze kterého odlétávají kusy pod ranami kladiva. Stojí to ve mně a rozhlíží se, těší se na místo ať už je jakékoli, vždyť jsem mladý, hojnost živin všude, kde se jen podívá, přesto v břiše se mi usadil a celým jícnem se mi plazí, ten sliz konce života. Dýchá se mi špatně, dech se zadrhává o podivného hada, co je ve mně. Tam uvnitř a já se ho nezbavím. Od života jsem se odvrátil, vnější svět už není. Vše, co jsem kdy napsal v plamenech se obrodilo. Teď už není důkaz mojí ceny. Kdo mi jí dá? Čím jsem, když není nic, co by o mě mohlo hovořit. Nesnesu to pomyšlení na vlastní devalvaci, jako bych byl akcie, se kterou se žongluje. Ty mastné prsty snílku, co v naději nad bohatstvím dusí papírky nesmírné ceny v upocených dlaních. Do všech pekel, drž mě andílku můj jediný, pojď sem a vytáhni mě z toho! Ne, promiň já nechtěl křičet, jen mám strach, že je konec. Tak brzy, já ještě neřekl, jak moc tě rád živote mám a už mi utíkáš z těla ven. Jak, jak můžeš být tím pískem, který přes skuliny uniká. Já ještě neskončil, tak mě nerozkládejte zaživa, nedávejte mě do krabic s nápisem: "Náhradní díly". Ještě myslím, ještě cítím, tak proč pod noži se nalézám. Kusy masa jak supy ze mě rvete. Jste neosobní a vůbec mi připadá, že jsem v pitevně na místo v nemocnici. Hrob se mi staví, smutný roj lidí kolem, do hlubin země jsem spouštěn, hlína nad hlavou se mi drolí a bezmála zakrývá mi pohled na modré nebe nade mnou. Chlad! .je všude kolem. A nikdo kdo by vůbec tušil, jak moc prosím o život.

Pavol H.