(Leonardo da Vinci)
Všichni postupně umírali. Podléhali nemocím,umírali stářím, nebo se radši sami zabili, aby se nemuseli dál dívat na ten hnus všude kolem, na tu prohnilou, tlející, páchnoucí společnost...
Thyamovi z toho všeho bylo také na nic. Rychle se odvrátil od jeho milované Ignesie, byla mrtvá a jemu ze všeho a ze všech kolem bylo tak zle...odvrátil se a zvracel. Zvracel, protože všechno a všechny, na kterých mu kdy záleželo už ztratil.
Mám se zabít?! Mám bojovat?!
Už neměl pro co žít, celý jeho život skučel v zaplivaném a zmučeném nevěstinci, kde se ho nikdo neptal co chce a jak s ním mají zacházet...
Psal se rok 2462 a na Zemi byla bída, smutek,nenávist všude kolem, a smrt... Všichni umírali a s nimi umírala i naděje. Všude se šířil pach nicotné hnusoty linoucí se z lidstva samotného.
Psal se rok 2462 a celá Země byla prohnilá až do morku kostí...