Bílý písek

Malý anděl se pomalu snášel nad město, které bylo zahaleno tmou. Hvězdy na nebi nervózně poblikávaly a měsíc svým chladivým světlem psal neviditelná znamení do očí všech, kteří se do něj podívali. Anděl zlehka přistál na ulici, kterou osvětlovalo jen několik lamp. Zdi domů kolem byly šedivé a otlučené, na konci té ulice stál oprýskaný vrak čehosi, čím se před pár lety kdosi honosil jako svým zbrusu novým autem. Nyní tehdejší chlouba slouží tak maximálně jako hračka pro děti... ...alespoň do doby, než jí odtáhnou a sešrotují.

Anděl se opatrně rozhlížel kolem sebe a snažil se vnímat každou maličkost, protože tady... ...tady ještě nikdy nebyl. "Tak tohle je místo, kde žijí lidé?" zeptal se v myšlenkách sám sebe. V tu se zpoza rohu ozvaly kroky a během okamžiku se ze tmy vynořila postava vysokého muže v klobouku naraženém do čela a v dlouhém černém plášti sahajícím skoro až na zem. "Co tady hledáš?" zahřměl svým zvučným hlasem na anděla, který na něj překvapeně vzhlížel. "Já, já... ...já jsem přišel, abych dal lásku všem, kteří jí potřebují" hlesl anděl překvapeně. "Tady?" otázal se muž výrazně překvapenějším tónem. "Ano, tady... ...lidem". "Hm, tak to sis chlapče nevybral nejlepší místo ani dobu... ...jdi raději pryč, vrať se tam, odkud jsi přišel". "Ale proč? Je tu snad lásky dostatek?" "Hm..." zamručel muž nesouhlasně a s mírným despektem, vytáhl z kapsy již notně oválenou krabičku, našel v ní poslední cigaretu, zapálil jí a chvíli mlčky pozoroval to malé stvoření, které stálo proti němu. "Víš, tady lásky rozhodně dostatek není, ale co když lidé ani nechtějí lásku? Co když si vystačí s něčím jiným?" "Ale pane, vždyť přeci tolik lidí o lásce mluví, tolik jich o ní sní, je v básničkách, písních..." "Počkej, zadrž...," přerušil muž jeho slova, "Ty si opravdu myslíš, že když o ní mluví, sní a nevím co ještě, že mluví o té opravdové lásce, kterou jim chceš dát?" Anděl byl tou větičkou trošku zaskočen a váhal, zda zrovna s tímto člověkem má cenu o něčem takovém mluvit. Ale připadalo mu, že není jen náhoda, že potkal právě jeho... ...určitě to bylo proto, že se měl dozvědět něco, co mu ukáže cestu... ..."Nevím, já doufám..." "Počkej, doufáš? Nevíš? Znáš to tady vůbec?". "Neznám, pane. Prosím, vyprávějte mi o tom, co tady znamená láska". "Dobrá. Podívej se, umíš si třeba představit, že jeden člověk vlastní druhého? Asi ne, co?". Anděl beze slov potvrdil jeho slova zavrcením hlavou. "Tak a teď si představ, že oba lidé tomu říkají láska." "Není to divné? Není to jenom hra?" "Tady je divných věcí... ...a lidé hrají tolik rolí..." "Ale to přeci není láska, protože když se dva lidé mají rádi, tak to přeci není o tom, že by se museli vlastnit?! Nebo dokonce, proboha, že by měli své city jenom hrát?!" "Víš, možná pro Tebe," pokračoval muž zamyšleně "to ze Tvého pohledu vypadá divně... ...ale jim to stačí a myslí si, že je to láska. A přitom se hlídají jako pes hlídá pozemek svého pána, sledují bedlivě své kroky, aby náhodou nesměřovaly jiným směrem a dokonce..." nadechl se muž zhluboka "...dokonce si i ubližují". Anděl sklonil hlavu a jen tiše k zemi hlesl "Ale vždyť to je strašné!" "Já vím," řekl podobně tiše ten záhadně působící muž, "také proto od nich odcházím." "Vy odcházíte, pane?" "Ano, už mezi nimi nechci být." "A mohu jít s Vámi?" "Ne, tam kam jdu by se Ti určitě nelíbilo... ...a navíc tam nemáš své místo," odpověděl vážně způsobem, který jasně naznačoval, že jakákoli diskuze na toto téma je zbytečná. "Je to smutné a nespravedlivé," podotkl anděl. "Ano, to je." pronesl muž a odhodil zbytek cigarety "Musím už jít. Promiň. Rád jsem Tě poznal, ale vrať se tam, odkud jsi přišel. Ani já ani Ty tady nemáme své místo." "Také jsem Vás rád poznal. A pane, kdo vlastně jste?" "To Ti nesmím povědět. Odpusť," dořekl poslední slovo a vydal se rychlým krokem ke konci ulice. Kroky postupně utichly a anděla se zmocnil pocit bezmoci a strachu. Chtěl dát lidem lásku, ale oni by jí nikdy nepochopili, protože už měli svou vlastní. Tu, kterou si stvořili, tu, kterou byli ochotni hrát a ve které žili v domnění, že je to ta pravá. Cítil, že jeho láska tady nemá své místo, protože nebyl nikdo, kdo by jí chápal. Možná ten muž... ...ale ten odešel neznámo kam. Možná někam, odkud již není návratu. Anděl si sedl na obrubu chodníku, vložil tvář do svých dlaní a začal tiše plakat. S každou jeho slzou mu ubývalo sil, až nakonec ulehl, naposledy se podíval na nebe plné hvězd a pak jeho zrak zakalila šedá mlha. Vydechl naposledy.

Jeho slabé tělíčko, které se změnilo v bílý písek, pak vítr roznesl po ulicích města a nikdy si nikdo nevšiml, že mezi hromadami prachu, popela a špíny leží sem tam bílé zrníčko.

ILUNaxiel