Každodenní cesta městem
Každý den si po skončení pracovní doby oblékneš kabát nasadíš klobouk a nastoupíš cestu k domovu. Jdeš ulicemi, kterými jsi již nespočetněkrát procházel, znáš tu každý dům, každý plot, každý strom, dokonce i každého z řady pejskařů, které tu vždy v této době potkáváš. Chodíš tu takto již několik let. Neměnnou cestou, neměnným krokem, ve společnosti neměnných myšlenek. Je tomu tak i dnes. Je pondělí podvečer a v jarním vzduchu je cítit přibližující se bouřka. Slunce se s tebou začíná pomalu loučit a ty jako vždy myslíš na události, které tě během dne potkaly. Jsi dnes trochu nespokojený. Ten zatracený šéf toho na tebe nakládá čím dál víc a přitom o zvýšení mzdy nechce ani slyšet. Kolegové dnes k tobě byli z nepochopitelných důvodů jaksi nedůtklivý a co teprve věčně nespokojení klienti, ti byli dnes jako vosi. Ba ne, člověk se nezavděčí nikomu, jediné co může a zároveň musí, je vyrovnat se sám se sebou, se svým životním údělem. Tvé myšlenky byly přerušeny mohutným hromem, který za nimi udělal svým rachotem ráznou tečku.
Do minuty začalo též mohutně krápat, naštěstí je však opodál domovní průjezd, kam se rychle utíkáš před deštěm schovat. Jsi tu v bezpečí. Trochu zmoklý před sebou sleduješ odehrávající se divadlo. Je to vlastně monolog, protože jediným aktérem je ten běsnící živel, lidé jsou již všichni schovaní, protože na ulici nikoho vidět není. Ačkoliv za krátko se ukáže, že ne každý pociťuje potřebu před deštěm utíkat. Jdou pomalu ulicí, zmoklí do poslední nitky, přesto s úsměvem na tváři. Je to zamilovaný pár. Drží se kolem ramen, povídají si, smějí se. Právě teď se zastavili a začali se objímat. Proboha, říkáš si, snad ani nevědí, že lije jako z konve a udiveně na ně zíráš. Dali se znovu do kroku, a když procházeli kolem tebe, popřáli ti pěkný den, na konci bloku pak odbočili a zmizeli ti z očí. Ptáš se potom sám sebe, jestli to byl nebo nebyl sen. Nevíš, zda-li si je doopravdy viděl a slyšel nebo šlo jenom o halucinaci, když v tom se ti rozsvítí. Ano, smysly tě jistě neklamaly, ti dva kolem procházeli, přesto tu však nebyli. Ti dva totiž nebyli z tohoto světa, jejich domov je jinde, ve světě zamilovaných. Žijí tu pro sebe, pro svoji lásku, pro své štěstí. Pro své štěstí, na kterém nezmění nic ani rozmary přírody, ani nekompromisní šéfové, nedůtkliví kolegové nebo nespokojení klienti. Oni nežijí v tomto světě, ale ve světě dobra.
Vydáš se do deště. Chceš být jako oni. Snažíš se nevnímat kapky deště a být šťastný. Snažíš se nemyslet na pracovní problémy, ale jenom na vše co je krásné a velké, na stromy, vítr, oblaka a máš pocit, že se ti to snad i daří. Úplně promočený pak přijdeš domů, pověsíš na věšák svůj kabát i klobouk a sedneš si na židli. Usilovně se pokoušíš vrátit těch několik okamžiků štěstí, ke kterým Tě ti dva inspirovali, přestává to však nějak jít. Sedíš na židli s rukama na stole a pak se rozpláčeš. Pochopil jsi totiž, že ti není dopřáno být šťastným. Nemáš lásku, ty nemáš pro koho žít, jsi sám. Máš jenom nekompromisní šéfy, nedůtklivé kolegy a nespokojené klienty. Oslabený dlouhým pláčem a těmito myšlenkami jsi nakonec opřený hlavou o stůl usnul. Ráno se probudíš celý rozlámaný, bezmyšlenkovitě si oblékneš kabát, nasadíš klobouk a vydáš se svojí každodenní cestou do práce. Jsi o další den blíž smrti.
Elen