Slepá hloupost
Sloup tlumeného světla vycházejícího z lampy pouličního osvětlení dopadá na sněhové vločky poklidně padající ze zimního nebe, které se schovává pod rouškou těžkých šedobílých mraků.
Po tvářích mi stékají slzy vzteku. Dme se ve mně ukřivděný pocit nedoceněné krásy, pošlapaného sebevědomí a nevyslyšených vět. Je mi zle, je mi na nic… Nechci poslouchat, ne, už nechci slyšet nic! Dost! Zacpávám si uši dlaněmi, už nechci zaslechnout nic z toho, co mě děsí a zároveň je mi lhostejné… Křičím, uvnitř křičím, ale nikdo mě neslyší… Pláču, uvnitř pláču, ale není tu kdo by mě utěšil. Sním, uvnitř sním, ale není nikoho, s kým bych mohla sdílet své sny!
Jsem obklopená lidmi a přesto tak sama trmácím se světem. Kolem mě všichni mluví o těch fádních věcech beze smyslu, ale já je už naštěstí a bohužel neslyším, v uších hraje mi hudba, kterou slyším jenom já. Hraje jenom pro mě a nikdo mi jí nevezme!
Ale já ještě mám co říct!
Ó bože! Ty hnusné sněhové vločky! Jsou tak protivné a hloupé! Všechny padají jedním a tím samým směrem a světlo pouliční lampy nad nimi jako s bičem stojí! Ani jedna z nich… Ani jedna jediná neřekne dost, to stačí! Všechny dělají co jim světlo káže…slepě, beze smyslu!
A pak světlo najednou zhasne. Už nevidím ty slaboduché sněhové vločky, už nevím kam padají. Ale tuším… Tuším, že ani teď, když už zmizel jejich světelný pán…, ani teď když už jsou svobodné…, ani teď, když už nad nim nestojí nikdo s bičem…, ani teď nedokáží pohnout se svým osudem. Jsou tak otupělé předchozími časy, že už ani neví, kdo a co jsou… Netuší pro co se narodily, čemu věří a pro co žijí… Ony už ani nemají své sny, nevidí dál než pár metrů před sebe… Ubohé sněhové vločky poklidně padající ze zimního nebe, které se schovává pod rouškou těžkých šedobílých mraků. Ó bože…!
Ale já ještě mám co říct!!!
Adéla A.