Kila prachu, moře nedopalků a dalšího svinstva se válí na zemi v tomhle podivném klubu. Nevnímáš a bezmyšlenkovitě rozrážíš dav. Je ti jedno, jestli někdo, do koho narazíš, spadne za tvými zády na zem. Nedíváš se tam. Připadáš si jako na setkání lidských trosek, ale proč jsi sem vlastně přišel? Nepatříš náhodou mezi ně? Ne, ty totiž nepatříš nikam. A svým způsobem je to fajn.
V jednom koutě se povaluje mladá dívka, která si vytahuje z žíly injekční stříkačku. Za chvilku to zabere a ona se vydá na výlet do neznáma - pryč od všech. Docela fajn, ale... ...bože, takhle zničené žíly a v podstatě mrtvé tělo... ...stojí to za to? Kdo ví? Třeba ano - třeba její duše žije, ale v jiné rovině.
Dojdeš k baru a objednáš si dvě deci vína. Opřený o stoličku pozoruješ dění kolem. V zakouřeném vzduchu prosvětlovaném reflektory se sem tam objeví něčí tvář. Nepřítomný výraz ukazuje, že každý je sice fyzicky tady, ale v myšlenkách někde úplně jinde. Že by odtud opravdu každý utíkal do jiných světů? Ale do jakých? Existují jiné světy, nebo má každý z těch "divných" lidí svůj vlastní svět?
Bylo by to fajn, kdyby byl jeden společný svět, kde by se všichni ti "divní" scházeli a povídali si o tom, co jim vadí v tom světě, do kterého byli vrženi v nějakém těle. Další dimenze vnímání, chápání, myšlení a vůbec toho všeho. Ta dimenze, do které se podaří proniknout jen někomu. Tomu, kdo chce a něco pro to udělá. Někomu pomůže třeba přemýšlení se stejně naladěnou duší - dvě duše, které se umí spojit v jednu, totiž mají vyšší šanci dospět k vyššímu stupni poznání. Jiní, jejichž duše nemohla najít svou první polovinu a kteří chtějí pochopit, to zkoušejí nejrůznějšími cestami. Tihle se často nevrátí ze svých cest za pochopením, protože jejich tělo postupně podléhá a přestává být důležité.
Ta holka, co si to šlehla, než jsi došel k baru, už mezitím odletěla někam jinam. Její tělo zůstalo bezvládně ležet na zemi a jen stříkačka s ostrou jehlou napovídá, jak se tam dostala. Kdo ví, zda je jí tam dobře, nebo špatně. Ale asi dobře, když tam pořád utíká. Holt z tohoto světa se musí umět utéct, nebo se tady zblázníš. Pokud se nenajde někdo, kdo Tě začne přesvědčovat, že je to tady vlastně fajn a nepošle Tě na léčení. Ale co dokážou vyléčit? Duši? Cha, to asi těžko. Ta je daná a do těla se dostala jen proto, aby prošla určitou zkušeností. Touhu uniknout? Ne, to také ne. Dokážou léčit jenom tělo. Tu nepotřebnou věc, kterou dostala duše proto, aby mohla existovat na téhle divné planetě. A ve většině případů je tu tělo ještě proto, že se duše nenaučily rozpoznávat jiné duše, takže se poznávají alespoň podle těl. Dost pitomé a nízké.
Ostrý zvuk elektrických kytar a několik hlasů na pozadí dokresluje atmosféru. Jsou ty hlasy odtud, nebo odněkud jinud? Ne, teď nejsi ve vyšší dimenzi. Teď jsi prostě tady - v tomhle divném světě. Takže budou odtud. Je zvláštní, jak hudba může posunout člověka do jiných sfér - třeba k přemýšlení, lásce, nenávisti. Proč? Protože je vyjádřením něčích citů a pocitů - vyjádřením citů a pocitů jiné duše. A na tohle samozřejmě jednotlivé duše reflektují a snaží se v tom najít, protože každá duše vnitřně cítí, že není sama a že někde, neznámo kde, existuje ta její první polovička. Právě proto se ztotožňuje s hudbou vytvořenou jinou duší.
Vytáhneš z kapsy krabičku cigaret a zapálíš si. Snažíš se vychutnat každý nádech, ale nejde to - jsi příliš závislý. Je to divné - každá závislost postupně časem zevšední. Tedy pokud nezvýšíš dávku. U drog je ale jedna drobná nevýhoda: když zvýšíš dávku, zatížíš své tělo větším množstvím škodlivin a jedů a to tělo postupně odpadá. Asi ho nekonstruovali na to, aby z něj duše mohla unikat kamsi jinam. Dost pitomé.
Co se vlastně stane, když dospěješ k vyšší dimenzi pochopení? Poznáš, že většinu věcí prostě nemůžeš ovládnout a že se hodně z toho, co se stalo, stalo proto, že to mělo nějaký důvod. A pak je tu otázka, zda jsi tak silný, nebo zda máš vedle sebe tu první polovinu duše, abys tohle zjištění unesl.
Na vedlejší židli si přisedla dívka. Na první pohled troska, ale když se podíváš pořádně, uvidíš uvnitř duši, která pochopila. Hm, vida, jak může pohled na tělo klamat. Možná proto jsi se odnaučil ho vnímat... ...nebo Tě ho odnaučil vnímat Osud. Ona si mezitím objedná nějaké divné pití, které pomalu usrkává brčkem.
"Proč to bereš?" snažíš se proniknout do jejího světa a pochopit. Ale ona nevnímá a jen odkudsi odjinud odpoví "to Tě nemusí zajímat." Narazil jsi na její tělo. Ne na duši. Ona nechápe Tvou otázku. Možná netuší, že Ty už dávno znáš odpověď, protože sis jí přečetl. Jo, čtení v duších ostatních je skvělé - dokážeš pak vnímat a pochopit i to, co se pochopit na první pohled nedá. Třeba i hodně zamotané a prakticky nepochopitelné texty zpěvačky, která si došla poměrně hustou závislostí. Spousta lidí na ně jen kývá, kymácí se v jejich rytmu a poslouchá nesmyslná slova. Nesnaží se pochopit. Nemají totiž důvod a možná ani sílu nebo schopnosti. Nebo prostě nechtějí.
Kdo chce chápat? Ty? A kdo další? Pohled Ti automaticky přechází na dívku s injekční stříkačkou. Jo, ona možná právě pochopila. Dostala se do dimenze, kam jí vynesla její závislost. Ta závislost, kterou jí nespočet lidí vymlouval, za kterou jí další odsuzovali a někteří litovali. A přitom to všechno bylo na nic. Ona možná chtěla utéct a nikdo se nesnažil zjistit proč.
Zvuky kytary jako by se Ti vryly do žil a postupně se šíří až k srdci. Nezničí ho ty nárazy a ta energie? Kdo ví? Realita se postupně posouvá kamsi jinam a není tu nikdo, kdo by Ti tvrdil, že "jsi mimo" nebo říkal podobné hloupé kecy. Tady můžeš být sám sebou. Podobně, jako v blázinci, akorát že tady do Tebe nikdo nerve prášky a neříká Ti, že "být normální" znamená "být normální." Tady je dost možná každému jedno, jestli jsi nenormální. Možná je to tím, že každý myslí jen na sebe - chrání si sebe, své pocity, city a kašle na všechny ostatní. Jenom Ty se pořád snažíš v každém číst a u koho poznáš, že není OK, tak mu chceš pomoc. I když potom třeba za to dostaneš zavržení a trest nebo ledový šíp do srdce. Jenže - je to v Tobě a i když těch ran bylo moc, uděláš to příště znovu.
Najednou se otevřou dveře a dovnitř vejdou dvě postavy. Jedna jako by byla Tvou kopií. Jsou oblečené do červeného hávu s fosforeskujícími a žlutými pruhy. Záchranka? Ale co tady dělají? Ti se sem asi nepřišli bavit ani ulétávat do jiných dimenzí. Jdou k té dívce, která stále leží v rohu a kolem níž se postupně vytváří hlouček čumilů. I když mají prázdné oči, protože jejich duše tady nejsou, dívají se na ní. "Uvolněte prosím průchod!" žádá rázně ten, který se ti tak podobá.
Musíš jít ven, protože atmosféra uvnitř jako kdyby zhoustla a nedala se vystát. Před dveřmi toho divného klubu stojí sanitka - auto, které jsi chtěl vždycky řídit. Ne proto, že jezdí rychle, ale proto, že zachraňuje lidské životy. Kolikrát jsi přemýšlel o tom, že právě tahle auta jsou vlastně úžasně výhodná, protože jestli má život cenu jednoho milionu, jak jednou někdo vtipně spočítal, tak se po nějakých třech výjezdech vyplatí. Ale přesto je jich pořád málo. Žlutá barva a modré majáčky. Modrá, jako máš na svých stránkách a jako se jmenuje ten pocit, po kterých jsi je pojmenoval. Proč vlastně montují na záchranářská auta modré majáčky a ne jiné? Jednou kdysi kdosi říkal, že modrá je barva naděje. Tak prý proto. Ale dnes, jako by ta barva byla studená a světelné louče krouží zlověstně po oprýskaných omítkách okolních baráků. Tma, modré světlo a zase tma. Naděje je pomíjivá.
Dáváš si další cigaretu a pomalu si čteš nápis na dveřích "Záchranná služba Praha, 155"... Je to jen stroj. Obyčejný stroj, který stvořili proto, aby mohli rychleji přepravovat nemocné a raněné do budov, kde se o ně postará odborný personál. Ale co když... ...co když tohle je "normální" pohled? Jdi o stupeň výše a zeptej se, proč a jak tyhle "stroje" vznikly? Třeba šlo o nějaký duševní proces, na jehož začátku byl vynález motoru, pak motorového kočáru a na jeho konci je právě tohle - to, čemu se říká sanitka. Cosi, co přiváží pozemské anděly k těm, jež je potřebují, protože pozemští andělé nemají křídla a nedostali by se z místa na místo tak rychle...
Tvé přemýšlení přeruší otevření dveří. Ten záchranář, který se Ti tolik podobá, vyjde z klubu a ležérně otevře dveře, ze kterých vyndá lehátko. "Vy jste pozemský anděl?" zeptáš se ho... ...a on se na Tebe podívá jako na tu největší trosku, cosi si pomyslí a beze slova odnese lehátko dovnitř. Jasně... ...kdo by se s Tebou bavil.
Sakra, proč nemohu být na jeho místě? Proto, že bych neunesl porážku? Možná. A vím, že bych jí neunesl. Ale... ...vždyť bych chtěl zachraňovat jako on! V čem je on lepší? V tom, že dokáže zapomenout na to, když mu třeba zemře nějaké dítě pod rukama? Dokázal bych to? Ne! Sakra!
Vybavuje se Ti rozhovor s jednou mladou lékařkou, která kdysi řekla, že když projede branou nemocnice, zapomíná všechno, co je za ní. Opravdu to tak je? Opravdu lidé, kteří umí pomáhat druhým, dokážou tohle? Ne, možná ne! Vždyť přeci jiný lékař obětoval své manželství, protože jeho žena nedokázala strpět, že když bojoval o nějaké dítě, nebyl s ní, ale v práci... Sakra, tak jak to tedy je?
Další otevření dveří klubu. Oba záchranáři vycházejí ven, lehátka složená a jako by se dívali do země. "Ona zemřela?" zeptáš se jich tiše. Neodpoví. Bodejť by ne - kdo by odpovídal někomu, kdo pro záchranu a pomoc druhým udělal jen tak málo.
Ta dívka unikla z reality? Dostala se tam, kam chtěla? Nebo utekla proto, že tady nenalézala to, co hledala? Co vlastně hledala? Ví to někdo? Řekla to někdy někomu? Zajímala někoho? Co když pro všechny byla jen obyčejnou feťačkou bez přání, názoru a nároků na cokoli? Co tady zůstalo? Tělo. Tělo, které si tak do hodiny odvezou pohřebáci. Ještě lépe pohřebáci, kterým je dohodí dispečink záchranky a kteří si napakují peněženky na tom, že jí odvezou, převléknou, hodí do rakve, spálí a nacpou do urny. Jo, i s mrtvými se dá kšeftovat. "Dovolali jste se do schránky" zazní Ti v uších skoro až s nádechem černého humoru. Tak tohle teď uslyší každý, kdo jí zavolá. Dost vtipné... ...ona fakt bude ve schránce a lidi se jí tam budou dovolávat. Ehm... ...ne, tohle už je moc černé myšlení.
Klapnutí dveří sanitního vozu rozpustí tvé myšlenky a ty se jen díváš na ty dva záchranáře, kteří naplňují své poslání. Dnes a denně jsou tu pro druhé, dnes a denně zachraňují. Dokážou něco, na co ty nemáš - dokážou ignorovat smrt. Skrze otevřené okénko zaslechneš hlášení vysílačky "kluci, mám tu další případ. Jednoho mladého sebevraha, který..." a zbytek nezaslechneš, protože úpěnlivé kvílení sirény přeřve všechno kolem.
Jen se díváš za odjíždějícím vozem a myslíš na tu dívku, která právě skončila svou cestu zde. Kdo ví, co bude dál? Vrátí se? Třeba jednou. A třeba zase bude hledat vyšší dimenzi než tu, do které jí uvrhli.