Romeo a Julie ze hřbitova
Potkali se u hřbitovní branky, jako každý večer. On a Ona, jejichž těla byla již několik dnů zasypána hlínou a uzavřena v dřevěné rakvi. Dívali se spolu na vycházející měsíc, který za svého života viděli snad milionkrát, ale nikdy ho nedokázali vnímat tak, jako nyní. Chtěli byli spolu, přestože jejich schránky nežily.
"Přinesl jsem Ti květinu," řekl On, pohlédl jí do očí a jemně pohladil její tvář.
"Ty? Vždyť Tys přeci nikdy nedával dívkám květiny?" podívala se na něj tázavým pohledem.
Dotkla se jemně svými prsty jeho dlaně a oběma přeběhl po zádech mráz. Nebyl to dotek dvou těl - byl to dotek dvou duší. On ale mlčel. Přešlapoval po čerstvě napadaném sněhu aniž by podrážky jeho bot zanechávaly jakékoli stopy. Nemohl odtrhnout pohled od očí, které se na něj dívaly, ale nedokázal vyslovit byť jediné slůvko.
Měsíční paprsky hladily její vlasy a pronikaly skrze ní. U nohou této podivné dvojice neležely stíny a oni nepotřebovali více světla k tomu, aby viděli, co k sobě cítí.
"Musím odejít," pronesl On tichým, smutným, ale na poslech vyrovnaným hlasem. Skoro jako by to říkal bez emocí, ale jeho srdce v tu chvíli praskalo jako by bylo drceno neuvěřitelným tlakem. Krev, která z něj prýštila, padala do sněhu a zanechávala po sobě tisíce červených ale přesto neviditelných kapek.
Rozplakala se. "Opravdu musíš?"
Svit měsíce přerušil tmavý mrak sunoucí se do toho okamžiku nenápadně oblohou. Neviděli se, ale přesto cítili svou přítomnost. Dokázali se obejmout, ale jejich těla zůstávala chladná a byla uložena kdesi úplně jinde pod mramorovým kvádrem.
"Ano, musím." přerušil smutné ticho On. "Umírám."
"Umíráš? Jak jako? Vždyť naše těla už dávno leží v zemi - Ty jsi přeci mrtvý! Stejně, jako já!"
Mlčel. Najednou jako by nebylo místa pro krásná slova, která dokázala rozžínat hvězdy na obloze i v jejich očích. Ticho narušovaly jen vločky snášející se z nebe k zemi. Oba si v tu chvíli vzpomněli na stovky okamžiků, kdy dokázali zapomenout i na tak nesporné skutečnosti, jakými byli šedivé zdi hřbitova a černé kříže všude kolem, jež jim mohly připomenout realitu. Realitu, která říkala "zemřeli jste." Nikdy je to nezajímalo, protože věděli, že tento fakt neznamená vlastně vůbec nic. Byli schopní stát dlouhé hodiny v objetí a vnímat jen sami sebe. Uměli si v sobě číst a dokázali splynout v jeden celek.
"Ano, jsem mrtvý. Stejně, jako Ty. Ale před časem zemřela jen naše těla. Ta těla, která nyní rozežírají červi. Ta těla, která nás vždycky omezovala a svazovala naše city."
Jedna z vloček se jí posadila na řasu. Opatrně jí vzal do dlaně a ona se proměnila v kapku vody. Možná to nebyla jen obyčejná kapka, ale slza. Slza, která tiše plakala.
"Ale nyní, Lásko, nyní umírá má duše. Musí odejít. Navždy."
"Co znamená 'navždy'?" otázala se Ona.
"Ty nevíš? Navždy znamená 'do nekonečna'"
Zhroutil se k zemi. Jeho srdce prasklo. Definitivně. Ona vzala jeho hlavu do svých dlaní a zlehka ho políbila na rty. Plakala. Před očima se jí přehrály všechny nádherné okamžiky, které s ním prožila. Bylo to jako zrychlený film. A najednou... ...najednou jako by měly běžet titulky? "Proč?" zvolala zoufale a podívala se na černý mrak, který stále zakrýval měsíc. Nikdo jí na tu otázku neodpověděl a ona sama odpověď najít neuměla.
Jeho duše se pomalu ale jistě ztrácela. Držela jeho dlaň a snažila se vnímat okamžiky, které kolem ní proletovaly jako rej bludiček. Nechtěla, aby ta chvíle někdy skončila, stejně jako on před časem nechtěl, aby skončil neskonale jemný dotek jejich tváří.
"Mrtví milovat nemohou" zpívalo se v jedné písničce. Oni dva to dokázali napříč všemu, napříč všem pozemským představám, kterým se společně smáli i proti všem tvrzením a bludům. Byli zvláštní, stejně jako bylo zvláštní to, co bylo mezi nimi. Nepotřebovali svá těla, aby mohli cítit-
Padající sněhové vločky začaly vyťukávat do sněhu podivnou melodii. Dvě duše, které dokázaly být jednou, nyní rozdělila smrt. Ta skutečná a opravdová. Ne jen taková ta "povrchní," jež si předtím odnesla jejich těla. Tahle - tahle smrt je definitivní. Chladná, neúprosná, bezcitná a konečná. Byl to okamžik, kdy si smrt vzala jeho duši.
ILUNaxiel