Labutí láska
Vždycky jsem byl fascinován labutěmi. Dnes jsem přemýšlel nad tím proč. Proč už jsem jako malé dítko vzhlížel k těmto důstojným tvorům s úctou, respektem a troškou strachu smíšeného s tichým obdivem? O něco později nám, coby malým školáčkům, při návštěvě planetária a popisu souhvězdí na obloze říkali, že vidět labuť v letu je něco fascinujícího. Jednou jsem toto viděl a mohu jen potvrdit - v tu chvíli pro mne neexistovalo nic jiného, než obraz labutě na tmavomodré obloze. A o něco později jsem dostal i odpověď na svou otázku: slova "labutí láska" mě zaujala a když jsem zjistil, co znamenají, poznal jsem další kousek sebe samotného.
Říká se, že když jedné labuti zemře její partner/partnerka, tak ta druhá umírá žalem. Tohle považuji za opravdovou lásku, která je tak silná, že se v takovém okamžiku stává zničujícím citem. Ta labuť, která přežije, určitě neteskní proto, že jí nikdo nebude prát ponožky, vařit, nebo zajišťovat přísun peněz. Labutě nic takového nemají. Žijí život, který lidem zvenčí může připadat jednoduchý, ale vidí někdo labutím do myšlenek? Možná vůbec nejsou jednoduché. Jenom jim nerozumíme... ...třeba proto, že jsou jiné a třeba proto, že jsou o kousek dál, než lidé. Ten život je založený na takřka absolutní svobodě: když chtějí, plují vznešeně po hladině rybníku nebo řeky, mohou létat, sem tam vylezou na břeh, aby se podívali do světa lidí, ale pak se vždy vrátí zpátky do svého útočiště, kde je jim nejlépe. Večer se schoulí k sobě, zahřívají se svým peřím a jen něžně se dotýkají. Cítí, že ta druhá je tady a že je tu pro ní.
Vypadají jako obyčejní ptáci, ale přesto jsou to právě jejich křídla, jež jsou často používána pro vykreslení křídel andělů. Možná je to náhoda, možná ne, ale věřím, že pokud je možné anděly spatřit, mají právě tato křídla.
Také jsem několikrát četl hlášku, že každý má jen jedno křídlo a dokáže létat jen když se obejme s někým druhým. To by, převedu-li to k labutím, znamenalo, že taková labuť vlastně nikoho druhého nepotřebuje, protože má dvě křídla a tak si vystačí. Mohla by být sobecká a sebestředná, protože přeci může létat. Svým způsobem ano - ta křídla jí stačí k letu, ale nedala by jí cit, který hledá. Může prostě a jednoduše pouze létat. Nic víc. A labutě se naštěstí nesmiřují jen s tím, že umí létat. Jdou dál. Mnohem dál. Jdou za svým srdcem.
Pokud jsou labutě převtělením andělů, v což hodně věřím, pak právě proto dostávají partnery/partnerky, které je budou milovat opravdovou láskou a které ony budou moci milovat naprosto stejně. Hlubokou, čistou, věrnou, nekonečnou a jdoucí skutečně "až za hrob." Nejsou to tvorové podobní našemu prezidentovi, který vyměnil svou partnerku ani ne do roka jako když vyměníte žárovku v lustru. A lidí, kteří dokážou měnit své životní partnery jako žárovičky, je hodně. Labutě se nemusí bát, že je ta druhá "nechá" - mohou si být jisté svou láskou a přesto jsou šťastné. Nehrají pitomou hru na "zítra už možná s jiným," což lidé potřebují k jakémusi podivnému "vzrušení." Jsou na sobě životně závislé a nepřemýšlí o tom, jestli je to dobře nebo špatně - jsou možná dostatečně moudré na to, aby věděly, že láska je o spoustě věcí a že láska bez jisté závislosti není láskou, ale přechodným vztahem.
Slova se říkají tak snadno a mnoho lidí dokáže říkat krásná slova tak, že znějí jako skutečná. "Miluji Tě," "nikdy Ti nedokáži ublížit," a spousty dalších, a až čas po nějaké době ukáže, co ta slova znamenala. Většinou pak přijdete na to, že to byla jen slova - shluk písmenek a za tím nic. Nebo že to dokonce vůbec nebyla pravda. Slova se přeci říkají tak snadno! Možná proto labutě nedostaly hlas. A nebo proto, že ho nepotřebují.
Vždy budu obdivovat labutí lásku - neomezující, nesvazující, neponižující, respektující, důstojnou a přitom krásnou, hlubokou, upřímnou, opravdovou, plnou citu, skutečně nekonečnou... ...a když jednou skončí smrtí, tak i zničující, bolestivou, ničící srdce a duši. Labutě nedokážou přestat milovat. Lidé ano. Ale cit - opravdový cit není na vypínač a nelze ho zhasnout otočením knoflíku. Pochopí to někdy někdo?
Kdyby všichni uměli milovat labutí láskou - byli by tedy na svých partnerech životně závislí, tak se to bude považovat za samozřejmost. Labutím samozřejmě není divné, že jedna zemře, když jí zemře ta druhá.... ...a nebude to tím, že by byly tak hloupé a nechápající... ...pokud jejich emoce dokážou zabíjet, tak tihle tvorové v sobě nemají žádnou jednoduchou duši.... Možná být labutí je pro duši odměnou i trestem... ...ale spíš odměnou, když labutě směji milovat tak moc a na oplátku dostávají tak moc lásky.... Tomu říkám "láska dávaná i přijímaná plnou měrou a celým srdcem" - není to žádná pitomá hra na cosi podobného a přitom absurdního svou jednoduchostí.
Labutě asi skutečně budou anděly na zemi, ale staly se labutěmi, protože s tím, jak berou své city, by si ve světě lidí strašlivě namlátily nosánky a rozlámaly srdíčka. Závidím jim, ale přeji jim to. A přeji si v příštím životě být labutí. Chci totiž prožít právě toto. Labutě mohou žít v oblacích a to nejen fyzicky, ale i svým srdcem a duší. A když budu labuť, tak nebudu tak divný a nikdo (krom zlomyslných lidí) mi nebude lámat křídla ;)
PS: Ještě jedna věc... ...takový malý dodatek: labutě jsou přece na pohled stejné. Jak poznají tu, kterou budou milovat? Podle vzhledu asi těžko. Ony opravdu umí milovat duší...!!!
ILUNaxiel