| Od: Karel K./ILUNaxiel |
| Datum: 2.květen 2006 11:37:18 |
| Předmět: Snow |
Ahojky.
I já si dovolím něco málo napsat.
S tou prací je to dneska na draka :(. Ostatně mne také v dohledné době čeká hledání zaměstnání a to v regionu s jednou z nejvyšších nezaměstnaností....
Píšeš, že s přítelem jsi čtyři roky a že to už není "tak žhavé." Netuším, co přesně myslíš oním obratem, ale je pravda, že po čtyřech letech už ten vztah skoro určitě nestojí na úvodní zamilovanosti. Mám podobně dlouhý vztah a dovolím si tvrdit, že po této době to ani nemá být o "žhavosti," jakož spíše o vzájemné podpoře, komunikaci, důvěře, přátelství.... Kdyby mezi vámi nefungovalo ani toto, pak je něco špatně. Že vztah není "žhavý" bych po čtyřech letech neviděl jako chybu.
Pocity, že Tě nikdo nemá rád, jsou při depkách (a tím více při depresích) běžné. Většinou jsou dané tím, že se člověk nedívá objektivně a neuvědomuje si (nebo si nechce uvědomovat), jakou hodnotu má pro své blízké (ve Tvém případě rodiče a přítele).
Otázkou je, co je hlavní příčinou Tvého stavu. Myslím, že se celkem dá předpokládát, že to vychází z pocitu nerealizace - tedy nemáš práci, nevidíš nějaké uplatnění atd.. Pak si na to samozřejmě navazuješ další věci - ať už podložené, nebo jen pocitově "zdůvodněné."
Ad. talent - no, pokud jsi udělala vysokou školu s červeným diplomem, tak asi něco umíš. Jde jen o to, aby sis to uvědomila. Čili zkus se zamyslet nad tím, že přeci jen asi nebudeš "bez talentu."
S tou prací: mně se osvědčila jedna věc - když jsem chtěl změnit zaměstnání, vybral jsem si deset firem, kde bych chtěl pracovat (tj. nenechal jsem si pasivně nabídnout např. od Úřadu práce) a napsal jim "nabídku" - tedy co jsem vystudoval, co jsem dělal, co bych chtěl dělat.... Několik z nich se vůbec neozvalo, tuším ze tří si mě pozvali na pohovor a do jedné jsem nakonec nastoupil. Je to lepší v tom, že si můžeš sama vybrat, kde bys chtěla dělat....
Samozřejmě neříkám, že je to 100%ní způsob, ale doporučuji vyzkoušet. Pokud si nenasadíš laťku příliš vysoko (např. se nebudeš hlásit na šéfa pobočky Microsoftu :-D), možná se Ti zadaří. |
|
| Od: Snow |
| Datum: 2.květen 2006 10:07:42 |
| Předmět: Naco Nick |
Ahojky,
dekuju za povzbuzeni:)
Jinak co se tyce tech kamaradu,tak tu asi vazne neexistuje nikdo o kom bych nevedela.Ja uz skoro rok nemam s nikym kontakt.Akorat si pisu se spoluzackou ze stredni, ta je moc fajn,ale stejne to neni jako mit kamaradku se kterou bych treba jen tak pokecala.
Ohledne toho sveho zivotniho cile,bohuzel nemam ani matnou predstavu.Lehci by bylo,kdybych mela aspon na neco talent...
A ten vztah s pritelem:je mi naprosto jasne,ze zamilovanost trva cca 1 rok,coz mi prijde malo,ale prirodu neovlivnim:)Ale jsem rada,ze ho mam. |
|
| Od: Naco_Nick |
| Datum: 1.květen 2006 21:56:53 |
| Předmět: Snow |
Ahoj, nemyslím, že bys měla až tak vzácný problém, upřímně, kdo z nás si může říci, že ví naprosto přesně, co od života očekává?? Každý má samozřejmě určitou představu, která se ale postupně proměňuje a nakonec z toho vyleze něco úplně jiného...
Ad. Nemam ani kamarady - mít vztah se svým přítelem a být jen s ním někomu vyhovuje, ale myslím, že je důležité občas přijít do společnosti někoho jiného. Nikoho nemáš?? Možná máš a nevíš o tom. Nebo můžeš udělat něco šíleného, sebrat se a vypadnout ze stereotypu, vždyť fajn lidí není až tak málo...
Ad. práce - moc dobře chápu, jak je těžké nemít práci a nevědět, jestli budeš mít zítra na chleba, ale každej den dává šanci, že se něco stane a práce se někde vyloupne, jen nedat smůle šanci, aby ti tu možnost sebrala :o)
Ad. vztah - každej vztah, kterej trvá dostatečně dlouhou dobu nějak ochladne a záleží na tom, jakej ten vztah bude právě po tom ochlazení. Nevím, co bych zde dodal...
A vždycky se najde někdo, kdo tě bude milovat, paradoxně to bývá tak, že to není opětovaný, ještě častěji o tom vůbec nevíš a kolikrát se zahazuješ s někým, u něhož to milování nemá ten správnej zvuk.
Každopádně není všem dnům konec a nevěřím, že někdo může bejt nešťastnej jen tak "od přírody". Je třeba neztrácet naději a chytit každou příležitost za pačesy a pořádně s ní zamávat :o)
Přeji tedy hodně síly a zdravého optimismu a víry v lepší zítřek... |
|
| Od: Snow |
| Datum: 1.květen 2006 19:56:13 |
| Předmět: nemam cil?co se zivotem |
Ahoj,
ja ani nevim jak zacit.No proste pred rokem jsem dodelala skolu(s cervenym diplomem)a doted nemam praci.Nemam ani kamarady,pres den jsem v kontaktu se svym pejskem a pritelem.S nim jsme spolu 4 roky,a uz to mezi nami vubec neni tak zhavy.Chtela bych neco delat,ale vubec nevim co.Vubec nevim,co od zivota ocekavam,co bych chtela dosahnout apod.Taky si prijdu ze me nikdo nemiluje(i kdyz to asi neni pravda-rodice,pritel)ale ja si tak proste prijdu.Nevim proc.Vim,ze jsem posledni dobou cim dal smutnejsi a jsem taky strasne vztekla.Vazne priserne.Co mam delat???????????????nebo uz se vazne zblaznim.Proste si prijdu,jako by byl muj zivot zip,co se zasekne. |
|
| Od: Bluie |
| Datum: 27.duben 2006 8:32:08 |
| Předmět: to: Kiminka |
Ahojky.
Snaha o rezesmání skutečně nebude to pravé. Existují i odborné publikace, které radí např. rodinným příslušníkům depresivních lidí, co a jak. Jednu vydala i VZP /no nevím, jaká je úroveň, ale někde jsem to zahlédla/. Každopádně bych asi zkusila zapátrat na netu a něco kapku odbornějšího si k tomu přečíst. Třeba alespoň zjistíš, zda se jedná o skutečnou depresi nebo o to, čemu se laicky říká depka. Asi i z toho by mělo vycházet Tvé další chování. Určitě bych ale souhlasila s ILUNaxielem, že nasloucháním a vyjadřováním toho, že jsi na blízku, nic nezkazíš.
Na konec svého příspěvku bych Ti chtěla popřát hodně síly a klidu k tomu, abys dokázala být sama v pohodě a neupadala do beznaděje. Je smutné dívat se na člověka, kterého máš ráda, když mu není zrovna dvakrát dobře. Ale pokus se zůstat co nejvíc nad věcí, opakem bys mu opravdu nepomohla.
Tak zatím a jestli chceš, ještě se ozvi :o) |
|
| Od: Karel K./ILUNaxiel |
| Datum: 26.duben 2006 18:44:37 |
| Předmět: To: kiminka |
No, záleží na tom....
Někteří lidé s depresí chtějí slyšet jen o tom, jak je kdo lituje. To není dobrá cesta.
Osobně si myslím, že je dobré naslouchat, probírat a rozebírat, případně se ptát. Nesnažit se nakazit toho člověka dobrou náladou za každou cenu, ale zase ho zbytečně nepodporovat špatnou či depresivní náladou.
A především to chce znát míru, kam až se s případnou pomocí dá jít. Přeci jen od určité "kritické hranice" je vhodné nechat prostor odborníkům, páč nepoučený "amatér" může někdy udělat více škody, než užitku + si pak ještě z toho sám může odnést nějaké "následky." |
|
| Od: kiminka |
| Datum: 26.duben 2006 18:39:17 |
| Předmět: ... |
| Někde jsem četla že snažit se rozesmát člověka s depresí je jako říct někomu se zlomenou nohou aby to šel rozběhat. S tím souhlasím. Jak se k člověkovi s depresí chovat když mu chci ulehčit trápení.............? |
|
| Od: Bluie |
| Datum: 21.duben 2006 11:28:14 |
| Předmět: to: Foggy |
Nepřestávat doufat je dobré stejně jako prát se dál. Nikdy nevíš, co nebo kdo Tě v životě potká. Vztahy jsou důležité, chce to na nich hodně pracovat. Jen pokud jsou velké investice, můžeš očekávat velké výnosy. Přesto je člověk od své přirozenosti samostatnou bytostí, a proto je sám. Zrovna pracuju na tom tenhle poznatek už konečně zaintegrovat. Nemá smysl si nic namlouvat, naše vlastní ruce budou vždy ty nejspolehlivější a nejefektivnější, ať už máš s lidmi kolem sebe jakkoli úžasné vztahy.
Tak se dál per, hodně vůle, snahy a štěstí přeje Bluie |
|
| Od: Foggy |
| Datum: 15.duben 2006 0:04:08 |
| Předmět: To: Naco nick a Bluiska |
Ahojda mi mili lidickove! Dekuji za odpovedi. Alespon nekdo tu zije :o)) Uz je mi lepe a k odbornikum jsem se zase nedokopala. Neni to jeste 100% ale uz to neboli tolik.
Problem mych nynejsich stavu tkvi v tom, ze tentokrat jim bohuzel nerozumim ani ja. Kdyby ano uz by bylo vse v nejlepsim poradku. Ale muselo to byt. Neco si mam uveomit, ale ja zatm nevim co. Nevim, co mi to kdo chce naznacit, ale ja na to urcite prijdu!!!
Co se tyce tech kamaradek a kamaradu, ty se prave ted nejak nedostavaji. nejak se mi tyhle vztahy prave sypou. A najednou zjistuju, ze neni o koho se oprit. Tak se opiram o vlastni ruku a zkousim se dostat z bahna. Ne mam par lidicek, ale jen ve skole a tady doma je to bida. Bohuzel.
Ale aby to nevypadalo, ze to vzdavam, to ne. Stale koukam na horizont a jsem plna idealu. Dokonce i touha se zabit (v souvislosti s tim ze me to nebavi) je mensi. I kdyz je to divne, kdyz tahle "kamaradka" byla jedna z nejhorsich.
No nic. Doufam, ze tohle vnese nadeji i k vam. Totiz, kdo jiny nez clovek v pohode by mel doufat, kdyz to zvladne i clovek na dne?
Mam rada vsechny chytre lidi tady.
Tak Papa
Foggy |
|
| Od: Bluie |
| Datum: 10.duben 2006 16:45:19 |
| Předmět: to: Foggy |
Ahojky :o)
Máš pravdu, život někdy bolí. A někdy je tomu tak i bez příčiny - stejně jako Tě někdy bezdůvodně baví, těší a rozesmívá. Co takhle vyměnit "kamarádku" za skutečnou kamarádku, pokecat s někým, svěřit se a nebo se aspoň trochu odreagovat?
Každopádně máš pravdu v tom, že to není fér. Ale co je fér? Každý je jiný, každý žije jiný život, jak bys chtěla měřit všem stejně? A kdo by to rozděloval? Buďme rádi, že všichni máme své specifické radosti i starosti. No nebyla by nuda řešit pořád úplně to samé jako třeba všichni ve stejném věku? A pak o rok později popolézt k jinému problému, snažit se opisovat od ostatních atd.? Nebyla by to pak spíš hloupá počítačová hra než život?
Každý den není posvícení a někdy není chuť ani vstát z postele. Ale pokud se dokopeš, je to známka toho, žes ještě neztratila odvahu ani chuť bojovat, ač Tě to samozřejmě nebaví. Tak hodně síly a energie dál se prát. Držím palce.
PS: Pokud vážně myslíš, že je to na odborníka, jdi do toho, ale nečekej příliš. Ani psychologie neumí odpovědět na všechny otázky. |
|
|