doufám, že nebude vadit, když se vmísím do debaty :)

Ad. A přesto jste mi tak blízcí a já v tuhle chvíli díky tomu nemusím být sám. A od toho také tyhle stránky jsou a jsem rád, pokud je takto někdo vnímá....

Přemýšlet nad tím, co by říkali lidé na Tvém pohřbu? Tak nad tím jsem přemýšlel také... ...a celkově vzato - lidé na pohřbech mluví o těch, co odešli, převážně v dobrém a říkají slova, která by jim během jejich života třeba ani nikdy neřekli (ačkoli je měli uvnitř sebe). A to je škoda, protože každý z nás potřebuje slyšet, že ho někdo z nějakého důvodu vidí v pozitivním světle. Skutečnost, že se tyto věci mnohdy dozvíme až ve chvíli, kdy je vlastně už neslyšíme, je docela smutná.... Je tu tak nějak zakořeněno, že když chce někdo kritizovat, udělá to, ale když chce chválit, nechá si to většinou pro sebe.

Vím, jak je těžké odpoutat se od ran a bolestí, které Ti uštědřil život a asi neexistuje nějaký univerzální návod. Snaha vracet zpět a mstít se je sice mnohdy efektivní a alespoň částečně Ti přinese pocit nějakého zadostiučinění, nicméně nenávist a touha po odvetě je velice vysilující. Je to emoce obdobná, jako Láska (jen s opačným znaménkem), ale na rozdíl od Lásky více odnáší, než přinese.... Neříkám tím, že bys měl nechat všechno plavat a plynout kolem sebe - pak by Ti asi každý přebíhal po zádech dle libosti. Je nutné se umět bránit všemu zlému (včetně zlých lidí) a být ve střehu. Stejně tak je někdy potřeba - už kvůli vlastnímu pocitu - někdy vrátit křivdu nebo bolest, která Ti byla uštědřena. Nicméně žít v nenávisti a permanentní snaze po ublížení někomu je velice nebezpečné i pro Tebe samotného, protože v takovém případě se z Tebe může stát cynická, lhostejná citová mrtvola. Nenávist totiž dokonale stráví všechny Tvé emoce. Hodně přesně to, jak se může vyvíjet nenávist tak, aby Tě neničila, vyjadřuje citát Moje nenávist zestárla - změnila se v pohrdání.

Že je svět necitelný? Ano, jako celek určitě ano. Ale neber lidi jako celek - jsme jednotlivci, kteří sice mohou tvořit šedý dav, nicméně existují výjimky - lidé citliví, milí, hodní, ochotní rozdělovat se o to hezké s ostatními. A to, že jsou tady, podle mého, dělá z tohoto světa alespoň o kousek snesitelnější místo.

Co se rozdělení lidí na ty, kteří Ti jsou/budou blízcí týká - tady je asi nezbytná opatrnost a hodně důkladný filtr na ty, jež si nakonec vpustíš do svého světa. I tak se můžeš zklamat, ale pokud budeš mít vytvořený nějaký řekněme "žebříček," koho ano, koho ne a jaké vlastnosti potřebuješ u svých přátel, pak se ta šance na spálení se snižuje.

Že se ve špatných chvílích uzavíráš raději do sebe, abys neublížil - nezkoušel jsi třeba místo toho, aby ses pomalu potápěl ve své samotě a tmě, třeba sejít s některým ze svých přátel a jen tak si popovídat? Při zajímavé diskuzi se leckdy ty černé myšlenky úplně rozplynou a Tvé pocity vyprchají, aniž by kamarád musel něco poznat.... Zkus to - alespoň pro mne je někdy dobrá diskuze vynikajícím lékem na náladu - líbí se mi všelijak spojovat a proplétat své myšlenky s ostatními - je to hodně naplňující.

Na ty útoky z venku je skutečně někdy dobré odpovědět protiútokem, jak jsi napsal. Nejdi dřívko vhozené do vody, unášené proudem - máš právo bránit se a můžeš ho využívat. Jen je dobré znát nějakou míru. A výčitky svědomí bych, alespoň já, v takovém případě neměl - zaútočí-li někdo na mne nebo mé blízké, tak MUSÍ počítat s tím, že jeho útok budu tvrdě opětovat - nejlépe tak tvrdě, aby neměl šanci ho opakovat nebo v něm pokračovat. Za takový přístup nemusíš mít výčitky svědomí. Zloděj také musí počítat s tím, že když půjde krást, tak ho třeba někdo zraní nebo zabije (bohužel náš právní řád to vidí jinak :(( ) a pokud budeš chránit svůj majetek, sebe nebo své blízké, máš právo jednat a nemusíš mít žádné výčitky.

City a jejich (ne)dávání je věčné téma :) Myslím, že tohle docela přesně popsala Delphy, když napsala něco ve smyslu, že lidé žijí ve svých bublinách, ze kterých nevycházejí ven (doufám, že jsem nezměnil smysl té věty). Tak to tady bohužel je a bude... ...a i já sám žiji také ve své pečlivě střežené bublince :) a dovnitř pouštím jen málokoho. A mám pocit, že to tak dělá většina z nás. Je to prostě reakce na vnější svět, ve kterém se jinak asi nedá žít jinak - jak jsem kdysi napsal - když budeš chodit se srdcem na dlani, vždycky se najde někdo, kdo Ti je vytrhne a šlápne na něj. Jsme, jak jsi jinými slovy napsal Ty, odrazem světa, ve kterém žijeme - někdo ten svět odráží více a někdo méně.