| Od: ILUNaxiel |
| Datum: 21.březen 2003 0:04:40 |
| Předmět: A JE TU JARO!!! |
alespoň tedy podle kalendáře....
Tak se koukejte usmívat a vyhlížet sluníčko. Když třeba nebude na obloze, hledejte ho v lidech! |
|
| Od: ILUNaxiel |
| Datum: 21.březen 2003 0:02:55 |
| Předmět: To: Foggy |
Ahojky :)
Také už jen stručně (aneb další reakce zítra) - k tomu ty bys mohl s Delphy zakopat tu sekyru bych řekl za sebe asi jen tolik, že mezi mnou a Delphy rozhodně žádná sekera není, ač se to sem tak může zdát :) (Delphy, nemáš, doufám, jiný názor a nebudeš zítra nic vykopávat, že ne? :)) ).
Konkrétně v té dnešní diskuzi se přiznám, že nedokáži posoudit, nakolik jsem se do toho zpočátku zamotal já a na kolik mě Delphy dostala tam, kam chtěla.... Nicméně nemyslím si, že by tato diskuze byla nějak ostrá, aby bylo nutné něco zakopávat.
Každopádně s načatým tématem jsme se, doufám, rozhodli skončit. Podrobnosti začátku mého stávajícího vztahu, myslím si, čtenáře NDSky nijak moc nezajímají (i když... ...kdo ví :))) ).
Zbytek zítra...
Přeji krásný den!!! |
|
| Od: Foggy |
| Datum: 20.březen 2003 23:45:05 |
| Předmět: Jo a... |
Sklerotičku - pokud máš někoho takového jako tu človíčku - držím palečky, aby ten vztah zůstal v té rovině, jakou si vytvoříte a nebude se kabonit sluníčko nad vašimi hlavičkami...
Je dobré někoho takého "mít"
Pa |
|
| Od: Foggy |
| Datum: 20.březen 2003 23:42:13 |
| Předmět: Obecně, Vis, Sklerotiček, Ilu... |
Ještě k těm vztahům a nevztahům - Jde také o to si s partnerem definovat vzájemně - CO přesně ten který partner už považuje za nevěru a co ne. Já se přiznám, že pro mě nevěra je pojem jaksi trochu víc překroucený než pro vás. Prostě ji nevnímám tak puritánsky a "hříšně". Je jisté, že partner, který je nevěrný je i nedůvěryhodný a je to shodné se lhaním (souhlas s ilu). Ale - nedá se to aplikovat obecně - pak jde právě o 'lásku', schopnost odpusit a také o tu důvěru - pokdu slíbí že se to už nestane - věřit mu. A teď jsem dostala hodně šílenej nápad!! pokud by to provedl znovu - připojit se k němu. Nezahýbat partnerovi s někým jiným, ale s tím samým - je tu ale problém heterosexuality a přitažlivosti - řikám - šílenost!
To: Vis
S tím objímáním je trochu problém. Člověk to může mít hezky srovnané a když se baví s blízkým člověkem chce ho obejmout. Ale co když je stydlín (nebo není tak spontánní jak by si přál - prostě to není jeho přirozeností) a prostě to nedokáže? Nemůžeš říkat, že někoho můžeš obejmout (i poté co se ho zeptáš) jen tak. Hromada lidí taková neni. Jsou uzavření a těchto "výlevů" se bojí. A pak by ti třeba jeho důvěra utekla mezi prsty...
To: Sklerotiček
Je krásné, že se takle dokážeš uvolnit a přijímat pouze "pozitivum Země". Asi vím, jak to s tou vírou myslíš - jsem na tom totiž podobně. Řikám tomu Bůh, ale není to on v pravém smyslu slova. Chápu...
Někde jsem četla, že pokud jsi na tom hodně špatně - přijde k tobě život a zasadí ti ještě jednu ránu. tu poslední. Ne smrt - ale takovou, co tě sesadí až na samé dno. Dno duše, zoufalství a všech negativních pocitů, které v tu dobu pocituješ mnohem silněji. Místo aby ti pomohl, srazí tě na kolena a teď se starej. Někdy je to zase naopak. myslíš si, že je vše ztraceno a najednou se stane nšco, co je pravým opakem toho, co si myslíš. Je to nevyzpytatelné.... A nemůžeš si vybrat. Hledej záchytné body a těch se drž. Slova, hudba, člověk, okolí... prosě nějaké stéblo záchrany...
Ještě píšeš, že by v této chvíli bylo pro tebe těžké človíčku obejmout - jak už jsem napsala k Vis - tahle vlastnost určité spontánnosti ti částečně schází. Je těžké to udělat i když víš, co by si ten člověk myslel, co by se pak stalo... Vím co to je za zeď. Pro mě je to také dost velký problém. Mám kamaráda, který se stal bližším a přesto ho nedokážu obejmout. Prostě to ve mě neni. I když bych milionkrát chtěla - budu to muset řádně zanalyzovat - zase mám o čem přemýšlet - Proč se toho "bojim" (dalo by se to tak i možná říct)?
To: Ilu
Tý jo! jsem ani nestačila zamrkat očkama a jsme jinde. Taky se připojuji a přeji webmasterovi štěstí v tomto kroku. Ať to funguje co nejdéle!
Já se moc omlouvám, ale za dnešek toho tady přibylo tolik, že jsem všechno nepřečetla úplně, něco jsem jen prolétla takže odpovědi nemusí tak nějak přímo souhlasit - i když jsem se snažila - s téatem debaty. Taky neznám všechny okolnosti všech příspěvků.
Ilu - ty bys mohl s Delphy zakopat tu sekyru - jedna válka nám stačí - ta opravdová - myslim že ten šutr stejně nedořešíte...
A už nevim co jsem chtěla napsat dál.
Jen - VYDRŽTE lidičky! Takové podněty k přemýšlení se jen tak někde nedostávají. Díky!
Doufám, že je to všechno
papa a dobrou
Foggy |
|
| Od: ILUNaxiel |
| Datum: 20.březen 2003 23:32:44 |
| Předmět: Díky+statistiky |
Děkuji za všechna ta příjemná slova. Přiznávám, že rozhodně potěšila a zahřála u srdce! :) Je to díky těm slovům něco více, než jen pocit z dobře vykonané práce....
Reakce na dnešní příspěvky si nechám na zítra.... Teď mě tak napadlo, kdo sem asi píše nejvíce, takže jsem si vytáhl Diskuzi za poslední měsíc (od 21. února do 20. března) a pro zajímavost i vám zde budu prezentovat "Top 10 nejčastějších účastníků Diskuze." První a nejdůležitější žebříček je sestaven podle počtu příspěvků, druhý pak podle počtu napsaných písmenek... Poslední žebříček je pak průměrem počtu znaků na příspěvek (neukazuje tedy de facto nic jiného, než jak moc se kdo rozepisuje :) ).
Pořadí podle počtu příspěvků v Diskuzi:
1. ILUNaxiel - 79
2. Přeslička - 68
3. Visnery - 29
4 - 5. Foggy - 17
4 - 5. Orias - 17
6. Naco_Nick - 15
7. Delphy - 11
8. Courtney - 10
9. Sidonie - 9
10 - 11. jarin - 8
10 - 11. Sasanka - 8
Pořadí podle počtu napsaných znaků:
1. ILUNaxiel - 83117
2. Přeslička - 26647
3. Visnery - 25616
4. Sklerotikkk - 16119
5. Delphy - 13775
6. Foggy - 12640
7. Sasanka - 12456
8. Sidonie - 10987
9. Naco_Nick - 6533
10. Courtney - 4392
Pořadí podle průměrného počtu znaků na jeden příspěvek:
1. Sklerotikkk - 3224
2. Sasanka - 1557
3. Delphy - 1252
4. Coeur Solitaire - 1248
5. Sidonie - 1221
6. ILUNaxiel -1052
7. Visnery - 883
8. Foggy - 744
9. Dr.Dragon - 637
10. vrana - 631
Až bude čas, zkusím udělat nějakou tabulku podle účastníků a počtu příspěvků - mohlo by to být zajímavé pro srovnání, kdo se zde kdy a jak moc vyskytoval. Předpokládám, že to udělám během příštího týdne. |
|
| Od: Naco_Nick |
| Datum: 20.březen 2003 21:42:52 |
| Předmět: To: ILU |
| Hergot to byla rychlost :o))) I ja se pridavam k ovacim na tvou praci :o))) Diky, at to tady jede :o))) |
|
| Od: Visnery |
| Datum: 20.březen 2003 21:23:00 |
| Předmět: ILU - UZASNE!:) |
Vsichni drzime palce, at uz to timhle tvym krokem zacne poradne spalat a my uz nezazivali bila okna:)
|
|
| Od: Sklerotikkk |
| Datum: 20.březen 2003 21:22:26 |
| Předmět: pro Visnery, Delphy, Přesli, Ilu I a II, Foggy |
pro Visnery:
Vystihla jsi to s tou bolestí asi dost podobně, jak to cítím já. Minule jsem Tě nejspíš špatně pochopil. Docela to vyjadřuje teorii, kterou jsem před nějakým časem pochytil od své kamarádky a která říká, že musíme mít v životě i věci, co nás zraňují, musí existovat lež a ublížení a války a bolest a a a a..... Bez nich by pro nás byla pravda, pochopení, pomoc mír a další důležité součásti tohoto světa jen prázdnými pojmy.
Samozřejmě, že život NENÍ snazší, když se chovám jako lidé, co mi ubližují já k nim. Tedy možná mi to někdy přinese chvilkovou úlevu, možná mám pocit, jako že tohle je spravedlnost. Ale spravedlnost a nespravedlnost asi nemáme právo posuzovat my a už vůbec ne je nějak vykonávat. Ale co s tím vším? Co s tou temnotou v duši? I když se s ní snažím vyrovnat (hodně dlouhou dobu - asi přes dva roky...), stejně tam pořád je a není o nic menší. Ti lidé mi ublížili. Moc. Doufal jsem možná alespoň v omluvu, možná v něco takového? Ale z jejich strany by to bylo, jak je znám, stejně jen prázdné gesto. Když jsem si jednou myslel, že něco jako omluva přijde (tehdy mi bylo opravdu špatně i kvůli jiným životním okolnostem), přišla jen další rána a možná větší než ty předtím. Od té doby cítím tu, troufnu si říct, že asi dokonce nenávist. A nevím co s ní...
I když se schovávám a nenechám nikoho přiblížit se, když je mi špatně, stejně existuje jeden človíček, kterému věřím a asi nikdy věřit nepřestanu, kterého pustím mnohem dál než ostatní. Už se učím, že mu mohu věřit, vím, že se o něj mohu opřít. Ten človíček mi to dal najevo, pak mi to dokonce řekl úplně přímo. I když se bojím, abych mu neublížil, moje potřeba mít někoho tak blízkého převážila. Myslím, že právě to, že mohu tomu človíčkovi úplně věřit, mi snad pomůže vyvarovat se jakýchkoliv nechtěných ublížení... Už jenom jako "odměnu", za to že tu pro mě je (přestože si žádné odměny nežádá a dělá to nezištně). Doufám, že i vy máte někoho takového!
Nemyslel jsem tím, co jsem naspal nějaké "zaplácávání času s křovím". Chtěl jsem říct, že i když se člověk cítí špatně, může pomoct třeba jen "nepodstatný" úsměv prodavačky v obchodě, člověka na ulici, řidiče autobusu co vám na zastávce neujede. To všechno pro mě jsou věci, které mohou někdy pomoci. Nechci "zaplácávat čas". Vím, že nám tito lidé nemohou dát vlastně "nic víc" - jak píšeš, nic se s nimi nedá řešit atd. Ale ve chvíli samoty je lepší třeba "jen úsměv od křoví" než kopanec od můry v tobě.
pro Delphy:
No, je to Tvůj názor, ale podle mých dosavadních zkušeností se alespoň ve mě nejedná jen o ten strach z neopětování citů, byť by byl skrytý. Třeba je pro mě příkladem právě človíček, o kterém jsem se zmiňoval výše Visnery. U něj se něčeho jako odmítnutí bát nemusím, je to jeden z mála, co mě mohou pochopit, vím, že jí (správně, jedná se o tu človíček, přesněji o tu kamarádku človíček:) mohu věřit a opřít se o ni. Přesto bych si asi takovou věc, jako je obětí, netroufl udělat. Alespoň teď ne. I když možná, po naší nedávné debatě na tohle téma, když jsem zjistil, že máme vlastně oba na věc podobný názor, kdo ví, jak to bude za čas. Ale teď ne. A není to proto, že bych se bál neopětování.
Můžu s Tebou jen souhlasit, že momenty kdy se lidé chovají spontálně jsou opravdu jedny z nejhezčích, co nám život nabízí. Naše okolí a společnost nás jinak svazuje, chybí jí spontálnost. A to je podle mě ten hlavní problém - nejsme na něco takového zvyklí. Lidi nějak postupně poznáváme a při tom je samozřejmě neobjímáme. Zvykneme si na určitý způsob, jak se k sobě navzájem chováme. Třeba ta moje kamarádka - asi šest let se vídáme ve třídě, blíž k sobě máme asi dva roky a asi rok ji považuji za dobrého přítele. Poslední dobou k nímám i čím dál větší důvěru, ale obejmout bych si ji teď netroufl (taky samozřejmě myslím jen ve vší počestnosti:). Udělat tenhle krok mi přijde těžké. Na druhou stranu o prázdninách jsem byl na jednom kurzu zaměřeném na rozvoj osobnosti. Bylo tam spousta otevřených milých lidiček a to, že člověka obejmu, nebo pohladím když dávám průchod emocím tam patřilo mezi jednu z nejběžnějších věcí. Nebyl v tom pro mě nejmenší problém, ani po nějaké době, když jsme měli sraz. A to byli lidé, které jsem vlastně skoro neznal, "jen" jsem s nimi zažil jedny z nejhezčích čtrnácti dnů mého dosavadního života. Když se s někým z nich teď setkám, obětí je jedna z nejpřirozenějších věcí. Ale je to tím, že jsme se tak k sobě chovali vlastně "od první chvilky".
pro Přesličku:
Souhlasím s Tebou, že se člověk musí vlastně učit a oběvovat věci, co by mu byli jinak přirozené, pokud je nikdy nedělal. Píšeš, že Ti tahle schopnost chybí. Nemyslím, že by Ti chyběla. Nemyslím, že by chyběla komukoliv. Myslím, že někde v hloubce je v každém znás a záleží jen na tom, kdy a jestli jí dáme volnou cestu...
pro Ilu:
Ahoj, samozřejmě, že nebude vadit, pokud se vmísíš do debaty. Právě naopak.
Vnímám ty stránky přesně takhle a jsem rád, že jsi je proto založil. Vnímal jsem je tak i dřív, pomáhají mi nejen teď, ale pomohly už "dávno", i když jsem byl jen pasivní divák. Některé básničky (možná že nejen odtud, ale myslím že to bude převážně (ne-li jen) z těchto stránek) dokonce nosím na malinkém papírku vytištěné v peněžence. Pomohlo mi "dávno" vlastně i InBlue - viděl jsem že někdo možná v tomhle světě o životě přemýšlí, byť by to byl jen jeden člověk. A tady je těch lidí hned taková koncentrace na centimetr čtvereční obrazovky :-)
Nevěřil bych, že někdo jiný taky přemýšlel o věci, jako je vlastní pohřeb. Nestalo se mi to jen jednou. A musím říct, že si všímám rozdílů. Teď by tam oproti chvíli když mě to napadlo porpvé v hodně těžké chvíli přibyli nějací lidé. Přibylo by asi i věcí o kterých by mohli mluvit. Když nic jiného, připomenulo mi to některá má "plus", když je zrovna nemohl připomenout nikdo jiný (těžko může někdo připomínat něco někomu, kdo je zavrtaný pod peřinou, choulí se k polštáři a po tváři mu tečkou slzy....) Taky mě napadlo, že spoustu věcí vlastně neříkáme a lidé kterých si vážíme se je nikdy nedozví (v tom se lišíme - nevím, jak to je s tím posmrtným životem, přemýšlel jsem o tom sice, ale nemám žádnou bližší představu). Snažím se proto říkat lidem pochvaly dokud můžu a snažím se i o to, aby to dělali také. Přibyde pak na tomhle světě úsměvů.
Jak jsi to myslel s tím citátem o nenávisti a pohrdání? Pochopil jsem to tak, že by se první mělo proměnit v druhé, aby nás to neužíralo. Nevím přesně proč, ale to mi nesedí. Není snad pohrdání další stupeň nenávisti? Nebude nás spíš užírat ještě víc? Není stav, kdy někým pohrdáme, daleko bližší chvíli proměnit nás v, jak říkáš, cynické lhostejné citové mrtvoly?
Co se týče "filtru" na to, koho k sobě vpustit a koho ne, co se týče nějakých žebříčků: nejsem těmhle způsobům nakloněn. Tedy ne přímo a uvědoměle. Jsem spíš pro "přirozený výběr". Hodněkrát jsem se spálil a dvakrát dokonce osudově (ony temné skvrny v duši na které jsem narážel jinde). Je pravda, že by se to možná nestalo, kdybych víc "třídil a filtroval, umisťoval na žebříček". Ale mylo by podobné vybírání smysl? Nedegradoval bych ty lidi pak jen na nějaké "proměnné ke zhodnocení"? Když se podívám na své přátele, stejně u nich u všech najdu určité vlastnosti, podle kterých bych vybíral na žebříčku. Ale tahle moje cesta mi přijde přirozenjší, i když se člověk může spálit. Někdo mi říkal, že život se knám bude chovat tak, jak se budeme chovat my k němu - když budeme otevření a milí na lidi okolo sebe, budou oni na nás. Já s tím souhlasím (vím, vím, přestože to protiřečí tomu spálení se).
Odreagovat svou pozornost diskuzí s přáteli? Když je mi opravdu špatně, obvykle je to natolik, že bych nebyl schopen jakékoliv plodné diskuze nad čímkoliv. Nedokázal bych se odpoutat. Zkoušel jsem to. Možná to funguje na krátkou chvíli, ale moje vnitřní bolest se brzy sama připomene. Nemůžu pak myslet. Zůstávám proto sám. Třeba chodím an procházky - to pomáhá (můj rekord byl procházka přes 30km, to jen tak pro zajímavost:) Nějaká "křivda světa" na mě tehdy dolehla, přišel jsem domů ze školy, hodil tašku na zem a šel se jen na chvíli projí. Škoda, že jsem druhý den nemohl vstát:))
pro Ilu2:
A tohle se týká Tvé reakce na Přesličku co reagovala na Visnery co reagovala na mě:)
Je pravda, že by se člověk, pokud má čas, měl zamyslet nad důvody, proč na něj někdo zaútočil. Všechno má své příčiny. Ale co když si někdo na mě "žehlí" to, co mu udělal někdo jiný? Taky to často nedokážu - taky výbušná povaha a mám-li se přiznat, možná někdy trochu sebestředná?. V tu chvíli ve mě fungují dvě složky - rozumová a citová. Rozumová možná dovede omluvit člověka, co zaútočil (ať už měl špatný den, někdo jiný ho zranil, nebo si jen (podle) zlepšuje vlastní sebevědomí (svým způsobem se to dá z určitého pohledu brát taky jako omluva)). Ale citovou to stále bolí, ať si rozum tvrdí co chce. Jí bylo ublíženo. Neumím tak lehce odpouštět...
pro Foggy:
Ahoj Foggy. Jsem rád, že Tě zaujalo, co jsem napsal Přesličce. Popravdě jsem hned potom, co jsem to napsal, odeslal a vypnul počítač navlékl staré oblíbené šusťáky a vyrazil k hvězdárně, kterou mám kousek od místa kde bydlím. Je na kopci, je tam krásně vidět a nikdo tam nechodí (jediné co to tam kazí je v dáli letňanské Tesco - jak moc já ho nerad!!!). Člověk může být jen sám se sebou, s přírodou okolo sebe, může být její součástí. Hned vedle hvězdárny je vysoký kříž. I když nejsem přímo věřící v Boha, spíš v nějakou obecnou vyšší moc (ale otázka mojí víry by byla na dlouho...), stejně vždycky než odejdu, přijdu k tomu kříži a pokleknu u něj. Dřív jsem prosil o různé "výhody", o "ochranu". Teď už dlouhou dobu spíš jen děkuji. Za to, že mohu žít, že mohu chodit na to místo a že se mohu dotknout hlíny pod tím křížem.
Ještě mám jedno oblíbené místečko - krásnou vyhlídku nad řekou, je na skále, vítr Ti tam fouká do vlasů, cítí tu sílu okolo sebe... Ale o tom až někdy jindy. |
|
| Od: Sklerotikkk |
| Datum: 20.březen 2003 19:57:31 |
| Předmět: sklanim se nad skvelou praci, co delas Ilu! |
| Souhlasim s Courtney, děkujeme Ilu! |
|
| Od: Courtney |
| Datum: 20.březen 2003 19:53:50 |
| Předmět: ILUNaxielik |
| ILU je sikula!!!:)) |
|
|