| Od: Sklerotikkk |
| Datum: 11.září 2003 23:26:27 |
| Předmět: pro Naco_Nicka |
... život je boj, který nám ale přináší taky krásná vítězství. Boj co nám umožňuje růst. Je to možná kruté, ale heslo "co nás nezabije, to nás posílí" platí, kydž chceme.
Jinak Tě tu rád vidím, vítej! |
|
| Od: Naco_Nick |
| Datum: 11.září 2003 23:04:47 |
| Předmět: Všem |
Opět se zde po dlouhé době zjevuji a zdravím všechny, jak ty, kteří mě ještě pamatují, tak ty nově příchozí, přeji všem jen to nejlepší, užívejte jak jen to půjde, život je boj...
|
|
| Od: GIOWANY |
| Datum: 11.září 2003 20:47:43 |
| Předmět: PRO SIDONII |
AHOJ PRINCEZNO....
OHLEDNĚ TVÉHO PROBLÉMU CHVI TI ŘÍCT NĚCO K TOMUTO VŠEMU...ABY SES KONEČNĚ ROZHODLA TÍMTO SPRÁVNÝM SMĚREM A TO JE TÍMTO: JDI CO NEJDŘÍVE I S DCERKOU PRYČ!!!!!!
A O TO TĚ MOC PROSÍM!!!!
POVÍM TI NĚCO TY DĚVČÁTKO,ŽALEM SOUŽENÉ...NAŠI SE MOC MILOVALI ALE BRZO LÁSKA OCHLADLA...TÁTA ZAČAL PÍT A MÁMA PRÝ BYLA ČASTO NEVĚRNÁ....JDE O TO,ŽE JAK PÍŠE SKLEROTIK...TAK JSEM ZAŽÍVALA JAKO DOCELA MALINKÁ JEJICH HÁDKY,JEDNOU JSEM ZAŽILA I TO,ŽE TÁTA PŘIŠEL A CHTĚL MĚ SI VZÍT A MÁMA MĚ DRŽELA V NÁRUČÍ A ON BYL OPILÍ A TAHALI SE O MĚ...RVAL MĚ ZA RUKU,JÁ BREČELA,MÁMA MĚ DRŽELA V NÁRUČÍ....NAKONEC MĚ PUSTILA A ŘEKLA AT JDU DO POKOJÍČKU...ŠLA JSEM ALE SLYŠELA VELKÝ KŘIK,RÁNY A BOUCHNUTÍ DVEŘÍ A TICHO....CUPITALA JSEM DO OBÝVÁKU A TAM NAŠLA VŠE ROZBITÉ,NÁBYTEK POHÁZENÝ PO ZEMI A POD NÍM....POD NÍM LEŽELA V KRVI MÁ MATKA....LEŽELA A DÍVALA SE NA MĚ....POVÍDÁ...mONI,JDI SI LEHNOUT,TO NIC NENÍ,VŠE BUDE DOBRÉ.....
DNES UŽ VÍM,CO SE DĚLO,TENKRÁT JSEM NETUŠILA...RPZVEDLI SE A MÁ RODINA VŽDY STÁLA ZA NIC,ALE NEDOVOL,ABY TVÁ DCERA VYRŮSTALA NĚKDE,KDE VÍŠ,ŽE JÍ NEBUDE DOBŘE PROSÍM...MÁM Z TOHO NÁSLEDKY DOTED,NEHLEDĚ NA DALŠÍ DALEKO HORŠÍ VĚCI,KTERÉ SE PAK DĚLI A TED TI DODÁM ODVAHY V TOM,ŽE JEN NEMLUVÍM,ALE I KONÁM...ŽIJI 2 ROKY S PŘÍTELEM A MÁME TAKÉ DCERKU...JE TO 3 DNY CO PŘIŠEL OPILÍ Z HOSPODY A BYL AGRESIVNÍ...ROZKOPAL MI DVEŘE,NÁBYTEK,ELEKTRO A KOLIKRÁT VYBĚH NA MĚ,ŘVAL,ALE NAŠTĚSTÍ NEPRAŠTIL....TŘÁSLA JSEM SE,BREČELA,PROTOŽE JSEM MĚLA STRACH A POCIT,ŽE NEPŘEŽIJI,MĚLA JSEM STRACH O MALOU A VĚDĚLA JSEM,ŽE NEMÁM ŠANCI CHYTIT MALOU DO NÁRUČE A UTÉCT....MYSLELA JSEM NA MÉ DĚTSTVÍ,VŠE SE OPAKOVALO...A PAK ODJEL...OPILÍ K RODIČŮM...PŘEDEVČÍREM SE VRÁTIL...BYL HODNÝ,VŠE SPRAVIL A KOUKAL JAK ZPRÁSKANÝ PES...ALE VE MĚ SE TOU NOCÍ NĚCO ZLOMILO...VŠE ROZBIL...A JÁ OD NĚJ ODCHÁZÍM...ŘEKLA JSEM MU TO,VÍ TO,TED UŽ JEN ŘEŠÍME KDO SI CO VEZME,JAK TO BUDE S MALOU A FINANCE....ALE JÁ ODCHÁZÍM A JDU VSTŘÍC NOVÉMU ŽIVOTU I S MOU MALOU...PROTOŽE NIKDY NEDOVOLÍM,ABY SI V DĚTSTVÍ ZAŽILA TO CO JÁ...NAJDEME TÁTU,KTERÝ JÍ BUDE MILOVAT A PŘIJME JAKO VLASTNÍ,NAJDEME TÁTU,KTERÝ SI NÁS OBOU BUDE VÁŽIT...
UŽ NECOUVNU...DÁVÁM V LÁSCE I PARTNERSTVÍ MAXIMUM...UDĚLÁM PRO DRUHÉHO VŠE A TO TED OČEKÁVÁM I OD MUŽE....UŽ NEPOLEVÍM,PROTOŽE VÍM,ŽE NA TO MÁM PRÁVO...A MOHU SI DOVOLIT TOTO OČEKÁVAT....
NEHLEDĚ NA TO,ŽE JSEM NIKINO TATÍNKA ŽIVILA CELÉ 2 ROKY....
DRŽ SE A NAPIŠ JAK DOPADÁŠ...KDYBYS SE MNOU CHTĚLA MLUVIT,NAPIŠ MI,JÁ ZAVOLÁM....MÁME SI CO ŘÍCT....PA PA |
|
| Od: Aspius |
| Datum: 11.září 2003 20:28:47 |
| Předmět: Pro Sid |
| Sidoni, přeji ti strašně moc, ať ten krok učiníš tím správným směrem a myslím si (a jak vyplývá z předchozích příspěvků, nejsem sám) že je na čase přestat se ve Tvém životě stále na někoho ohlížet a žít pro druhé. Žiješ jen jednou. Pokud si myslíš, že Tvoji dceři prospěje Tvůj návrat k otci, který se k ní i Tobě choval spoustu let tak, jak se choval a ty budeš schopna v takovém prostředí nadále žít, neohlížej se na nikoho. Tvůj přítel jistě pochopí, že zájmy rodiny jsou přednější, než jeho osobní štěstí a nějak se s tím vyrovná. Můj názor je ale opačný. Já vyrůstal ve šťastném dětství, moji rodiče se měli rádi a hádali se málokdy, ale když jsem si přečetl příspěvek od Sklerotika, myslím že tím je řečeno vše. Myslíš, že dcerka pokaždé spinkala, když se v noci řešily otázky rodinného života mezi Tebou, manželem a jeho rodiči? Myslíš, že nikdy neslyšela jejich slova? Ptám se proto - co pro ni bude menší zlo? Vyrůstat v prostředí, kde se mají všichni rádi a celé dny se na sebe usmívají, kde maminka září štěstím po boku svého nového partnera, který je obě miluje, ale "táta" je daleko, nebo být s "tátou", který dnes slibuje hory doly, ale kdoví co zítra a vidět maminku smutnou a nadále poslouchat a vnímat to prostředí? Myslím, že až dospěje do puberty a ohlédne se zpět, jako Sklerotik, možná ti naopak bude vyčítat, proč ses tenkrát vrátila. Nevím, hlavně se nenech nikým ovlivnit a svoje rozhodnutí učiň s chladnou hlavou a přeji, ať toho NIKDY, NIKDY nelituješ.. |
|
| Od: Sklerotikkk |
| Datum: 11.září 2003 17:26:50 |
| Předmět: pro Sidonii |
Jen si dovolím malou vsuvku - reakci na to, že Ti mamka říká, že Ti "to dcera všechno vrátí, to co ji teď dělám...beru otce, dětsví, bezstarostné dětství...".
Moji rodiče se nikdy neměli nijak extra v lásce. Tedy asi měli, když se brali, ale když jsem byl na světě já a byl jsem ještě malé škvrně, tak už všemu bylo jinak. Vlastně jedny z mých nejranějších vzpomínek jsou na to, jak se matka s otcem po nocích v obýváku hádali, jak ji otec uhodil, jak byly věčně problémy. Schovával jsem se za závěsem a sledoval a poslouchal to. Bylo mi to líto, vadilo mi to, ale byl jsem dítě. A na venek jsme ždycky fungovali jako dokonalá uspořádaná rodinka - milující rodiče, úžasné děti atd. Zcela upřímně na mě dolehlo všechno tohle až později, jako malému mi to nedocházelo. Otec pak zemřel, když mi bylo 8, matka se z toho psychicky zhroutila, ale držela zaběhlou linii "skvělé rodiny" a pořádně se ani neléčila, protože ona přeci musí kvůli těm dětem... (zrovna jako to tvrdí tvoje mamka - pro děti vše za každou cenu). Nedošlo jí nějak, že tím že se věčně stresuje a křičí na nás nám asi nijak nepomáhá... Když mi pak všechno okolo puberty začalo docházet, byla to opravdu síla - došlo mi že můj otec vlastně mou matku bil. Došlo mi to v plné síle. Došlo mi, že žiju jen v ubohém předstírání a komedii... Chci tím říct, že možná jde o to, co je pro tvou dcerku menší zlo. Jestli bude žít jen s Tebou, nebo jestli potlačíš sama sebe, zničíš své já a budeš žít dál s ním. Ale asi Tvojí mamce nedochází, že Tvá dcerka jednoho dne dospěje, začne přemýšlet a velmi lehce by se taky mohla ohlédnout dozadu a nad svým "úžasným dětstvím v kompletní rodině" by se mohla pozvracet.
Tvoje mamka by si měla uvědomit, jestli je lepší, když Tvoje dcera žije jen s maminkou kterou miluje a která miluje ji, nebo jestli by bylo lepší, kdyby si ukládal do paměti obrazy svého otce jak s Tebou zachází a ničila si tím vlastní duši. Protože ať kdokoliv chce nebo ne, jednoho dne Tvoje dcerka "procitne" a všechno si spojí.
Chtěl jsem jen přiložit možný náhled na věc těma "dětskýma" očima, byť už nejsem dítě, věkem určitě ne, něco mi přece jen bylo dost povědomé....
Držím Ti palce, Sid, hodně síly! |
|
| Od: Sklerotikkk |
| Datum: 11.září 2003 17:26:33 |
| Předmět: pro Ilunaxiela |
Jelikož spolu skoro ve všech bodech souhlasíme (což se zas tak často nestává - přece jen s tím pevným štítem a uzavíráním nevím nevím, ale to už jsme tu debatili dost dlouho), zareaguju jen na to, co jsi napsal o ženách a empatii. Rád bych jen dodal, že v tomhle s Tebou, Ilu, souhlasím asi bez výhrad. U mě je skupinka těch nejbližších a tím i těch co jsem se jim otevřel složena vlastně výhradně z žan (dívek?). V podstatě jen jeden kluk o mě ví docela dost, ale zdaleka ne tolik jako kterákoliv z oněch dívek...
Jaké máte zkušenosti vy ostatní? Zajímalo by mě, jestli třeba u žen to není naopak a nevyhledávají ty pravé věrné přátele, kterým se mohou svěřit, právě mezi muži? Už jsem se s tím někde setkal, zajímaly by mě vaše zkušenosti. |
|
| Od: Bree Valentine |
| Datum: 11.září 2003 13:29:48 |
| Předmět: hmm... |
| Hmm...myslela sem si,že můj život nemůže být horší....ale bohužel...dycky, když se z toho začnu vyhrabávat...pak příde něco daleko horšího a je to tady zas...vážně bych radši byla mrtvá...nejdřív mi umře děda a teď to vypadá,že i máma...lékaři u ní zjistili leukémii,takže je to vážně bezva...vim,že jestli zemře...tak to nepřežiju... dycky to tak je...mám hrozně ochablou psychiku a můj zdravotní stav je taky čímdál tím horší...špatně se mi dýchá,omdlívám, občas přestávám vidět..., mám ji moc ráda, ikdyž se ke mně často chovala hnusně...jenže s tím nic neudělám...věděla sem, že do dvaceti umřu, ale že už teď...tak brzo....to sem netušila...je mi děsně...ani to nejde popsat...nedokážu už ani brečet, všechno držím v sobě... |
|
| Od: Sidonie |
| Datum: 11.září 2003 12:18:44 |
| Předmět: pro Ila a Giowany |
| děkuju za podporu... |
|
| Od: Sidonie |
| Datum: 11.září 2003 12:13:49 |
| Předmět: špatnej den |
hlavu mám jak škopek, honí se mi myšlenky a cítím se slabá jak moucha, včerejší večer byl přímo hnusný, postavili se proti mě všichni...mamka mi dokonce hodila pod nohy dárky, co jsem ji dala...snaží se mi namluvit, že mi to dcera všechno vrátí, to co ji teď dělám...beru otce, dětsví, bezstarostné dětství... už ani nevím, jestli se můžu jít okoupat, aby jim to nevadilo... je to šílený pocit nemít kam jít a být někde, kde máma přede mnou pořád brečí..otec mlčí a mračí se ... a když přijede on jsou usměvaví a kamarádští, protože kdyby nesliboval vše jim do očí, tak by to nemyslel vážně... já prostě si neumím představit život tam s ním, v přetvářce... zmizel by na dlouho úsměv z mé tváře...
máma má v uzlinách rakovinu, otec v obou očích zelený zákal, slepne. to co psala Giowany, je to strašný... smrt a bezmocnost, nemáš kam jít, jsi odkázana na pomoc druhých, pocit, kterej z nás "zdravých" málokdo poznal, ikdyž tu bezmocnost cítím, hrozně moc, ne co se týče přežití, ale vnitřní... samota, když Terinka usne... slyším ze zdola hlasy rodičů, ať si tahnu do pr.... , přitom věděj, že cítím něco jinýho...než k čemu mě přesvědčujou. Když umírala babička, byla u ní teta, sestřenka s dcerkou, prej opakovala, ať daj na mě pozor, že od děcka jsem si toho moc neužila, samá nemocnice, operace, samota a že se modlí ať najdu cestu... brečela u toho, byla hluboce věřící, koukala na kříž co ji visel u postele, vždycky ji budu děkovat, že si na mě i v "poslední" chvilce vzpomněla. Tak moc bych ji potřebovala, když cítím jak máma se vzdaluje, pohladila by, utřela slzy z obličeje a já bych věděla, že nejsem sama,že věří v to co cítím, a že to není sobecké. Když zapaluju svíčky v kostele, za své blízké živé i mrtvé, i ty co neznám fyzicky, už nebo ještě, necítím samotu, ale jenom zaklapnou ty těžké vrata, padne na mě ta opuštěnost a bezmocnost vyrvat se tu z toho, jak kdyby mě tahali za ruce a nohy... Pro Terku bych se obětovala, a dokázala bych přežívat tam, ale nedokážu ublížit člověku, který pro mě toliko vykonal, s kterým se cítím šťastná, nedokážu se ho vzdát, nejde to, neumím si představit nevidět ho, nenapsat mu...
Plácám a plácám... ale už dlouho jsem se necitěla tak mizerně, že život, který žiju, mám žít pro ně a ne pro dceru a sebe?
Omluva za to, že zdržuju, ale tu se necítím sama, díky |
|
| Od: GIOWANY |
| Datum: 11.září 2003 0:32:59 |
| Předmět: SIDONIE |
PRINCEZNO,K TOBĚ SE VYJÁDŘÍM ZÍTRA...MÁME HODNĚ SPOLEČNÉHO...CHTĚLA BYCH S TEBOU I MLUVIT....POKUD TO PŮJDE...:O)
ZATÍM SE DRŽ PROSÍM...NEJSI SAMA... |
|
|