| Od: Sklerotikkk |
| Datum: 24.březen 2003 20:14:13 |
| Předmět: pro Foggy a všechny |
pro Foggy:
Ahojky Foggy, myslím, že by Tě bylo opravdu škoda dorážet, podle toho, co jsem se o Tobě už dozvěděl. Je mi líto, že se Ti stalo něco nepěkného. Láska si opravdu někdy dovede zahrávat, to jsme už asi zažili všichni a ještě zažijeme, ale pokaždé to bolí stejně. Doufám, že Tvá bolest odezní a bude Ti líp. Nedoufám, věřím tomu. Věř taky.
Někdy opravdu nepřijímáme štěstí, které se nám samo nabízí. Možná ze strachu, aby pak nezmizelo tak náhle, jak se tu objevilo...
Píšeš, že mohu být sám sobě záchytným bodem. Nebudu s Tebou o tom teď spekulovat, asi to opravdu půjde, ale já toho ještě nejsem (a nějakou dobu pravděpodobně nebudu) schopen. Vím, že je lepší mít někoho, komu můžeme část svého trápení "předat". Bohužel, i když něco takového udělám, nemohu pak stejně pořád úplně zapomenout. Ty problémy ve mě zůstávají, i když je třeba někomu řeknu. Vím, neměl bych chtít zázraky nějak rychle, vím že to trvá dlouho, ale teď mám na mysli jeden konkrétní co mě zevnitř užírá už opravdu tak MOC dlouho a já si s ním pořád ne a ne poradit. Pořád mi připomíná mou nicotnost a neschopnost obstát na tomhle světě. Proč ta rána stále hnisá? Na každém kroku bolí a nemůžu tu bolest ze sebe setřást. Já už to nechci!
To že člověk přestává věřit sám v sebe, cítí se tak zbytečný a přebytečný na tomhle světě už dávno znám. Myslím (tké doufám), že schizofrenie u mě opravdu nenastane. Konec konců, diagnostikován jsem už byl jinak.....
451° Fahrenheita jsem bohužel nečetl, ale přidám si to na seznam toho, co bych chtěl přečíst (který už teď skýtá tolik položek, že mám na rok co dělat:). Něco jsem o té knize už slyšel dřív. A teď je zvláštní, jak se mi připomíná hned dvakrát v tak krátké době. Velmi nedávno jsem si o ní totiž vyslechl jeden referát ve škole...
pro všechny o náboženství, spíš o víře:
Asi předně bych chtěl říct, že je podle mě nejdůležitější právě ta víra v "něco". Jeden tomu může říkat Bůh, jiný spravedlnost a řád, jiný síla nebo energie, jiný třeba jen bůh obecně. Po pravdě, je mi jedno, jak "se to jmenuje". Nepotřebuju to pojmenovávat, abych v to mohl věřit, abych to mohl cítit, abych k tomu mohl mít úctu a někdy se na to spolehnout. To so popisuješ a co vyjadřuje ten citát mi přijde jako taková skoro "zastarale zažitá a stereotypní" představa středověkého Boha dnešníma očima (středověký Bůh sám o sobě by tam asi neměl ten smích..). Ale ještě bych se opravil. Ne pžedstava Boha, ale toho jak ho prezentovala církev. Nemohu říct, zda věřím v Boha dle Bible, protože jsem Bibli nečetl (a na úrovni na jaké jsem bych si na to ani netroufl!). Četl jsem "jen" takové úryvky, některé pasáže, co jsou vybrané v knize, co jsem dostal loni od té človíčky k narozeninám. Nezískal jsem z toho dojem, že by Bůh měl být takový vousatý pán a řídit to tady... (i když je nám tak mnohdy některými zarytými věřícími či církví prezentován) Nevím přesně jak to myslela Přeslička, ale stejně mám pocit, že ji trochu chápu...
V kostele pokleknu před bohem, Bohem a poklekl bych i před dalšími. Nejde o to, kdo přesně to je, ale co představuje. A podle toho, jak si HO představuji a co o něm vím, i jestli je to onen známý Bůh, on pochopí, že myslíme jeho, i kdybychom HO měli oslovovat "něco".
Vím, trochu zmatené, ale snad někdo pochytil, co jsem se snažil říct :)
|
|
| Od: Visnery |
| Datum: 24.březen 2003 19:13:25 |
| Předmět: Foggy |
Ahojky Foggy,
ja vim...Vim, ze existuji podnety, ktere nam to "obejmuti" stezuji...nase povaha, strach...ne kazdy umi obejmout, kdyz si to preje a i kdyz je mu to dovoleno...Ale mnohym lidem staci jen ten pocit, ze MOHOU a ze maji clovicka, kteryz bude rad z toho obejmuti...A ten pocit nahradi jen maloco...Proto nekdo "obejmuti" nemusi byt brano jen jako fyzicno..ale i mnoho dalsich forem...Zminovala jsi ty stydliny...kdo vi, mozna i jejich emoce case budou tak obrovske, ze to dokazi...Hlavni pro ne je, nebat se a vedet ze nebudou odmitnuti...Protoze, kdyz tenhle svuj boj vyhraji a udelaji to a budou odminuti, tak jen tezko to kdy zkusi znova...
|
|
| Od: Visnery |
| Datum: 24.březen 2003 19:12:57 |
| Předmět: Sklerotikk |
Ahojky Sklerotiku,
zivot nam dnes a denne na talir serviruje tolik ruznych situaci a zapeklitosti, ze zjistujeme, ze nekdy ani nevidime, co vlastne vsechno mame vedle sebe...Dnes mas mozna pocit, ze nekomu duveruj vice, nez sam sobe a zitra, ac si to nemyslis, uz ho mit nemusis...V zivote se spalime mnohokrat a mnohokrat bezhlave verime, potom nam nezbyva nic jineho, nez slzy a plac...Protoze jsme byli zrazeni a nepocitali jsme s tim..Nerikam never, ver ale ne vice, nez sobe...Nikdo by nemel byt u tebe vice, nez ty sam...Obcas je to slozite a obcas nemozne...vsichni mame tendence se upinat na nase blizke, ale i ac oni treba nechteji zradit, tak to mohou udelat a treba jen nevedomky...Potom to boli jen tebe... Clovek si mysli, ze dela dobre, kdyz se nekomu dava (z pozice prave te viry), ale ne vzdy situce ve ktere to dela nasvedcuje jeho celozivotnimu videni..Partneri ve vztahu si take veri bezmezne a oddane a co z toho vznika? Nevery, podvody, nezajem jedne ci druhe strany..Jsme jen lide a je nasim zivotem ptat se, zjistovat, duverovat, ale prave i proverovat... Jiste mohou existovat ti, co neublizuji...ale riskovat tenhle krucek se nevyplaci vsem...Po velke zrade to uz lide vidi jinak...Pravdou je, ze muzes rozum mnohokrat presvedcovat a srdce kona jinak a i ja bych nemusela moc vyskakovat...protoze ve chvili, kdy souhlasim s tim, ze se oddavam do vztahu a davam nekomu slib i ja vchazim na tenky led, kdy JEMU verim...Mozna ne vice, nez sobe, ale kazdopadne minimalne ve stejne rovine...Neduvera jen zranuje a boli...Ale predchazi ji dlouha a strasne zapeklita cesta...Odsoudit cloveka umi kazdy z nas a je to otazka nekolika minut, ale dat mu sanci a pokusit se mu duverovat, uz nikoliv...Muj partner a myslim, ze muze i podtvrdit ( :) ) si musel projit hooodne slozitym neduverivym procesem a i dodnes, ac se zname tak dlouho, obcas prijde zachvev nejake te neduverivosti, ale jsme jen lide a tak stejne, jako obcas pochybuji v necem u sebe, pochybuji i v nem..Kdyz mi ukaze pravdu, tak to opet nechavam jit spat...Ale vim, ze lidi to omezuje a strasi...A mozna prave proto, ze si nekdo projde touto tezkou a z casti zdrcujici cestou mu da pocit, ze kdyz mu druhy veri, tak nebude hresit a duveru si jen pestovat a chranit ji, jako by to byl ten nejvetsi dar, ktery kdy dostal...Problem je, ze si toho obcas lide nevazi...a potom to dopada prave tim porusenim te duvery...
Ano clovek, by nemel rikat veci ktere tak neciti a nemel by sve city zkraslovat a pridavat jim na hodnote...Potom obrovske stesti muze vypadat jen jako fraska, mezi tim malym prekvapenim...Ale jsou lide, jez jsou takovi, proste trpi prehanenim, da se na to zvyknout:) Vice, nez ze emoce zvelicujeme, je zatracujeme...Ubijime a bojime se je priznat...Meli bychom to vyvazit...Rikat "boli", kdyz to opravdu boli a rikat "mam te rad", kdyz to tak opravdu citime...Nezamenovat a nemlcet, protoze jednou muze byt pozde...Nehrat si na diplomaty a snazit se byt fer a svi...Nojo, slova...ale ruku na srdce, kdo z nas tohle kona..?
Ten mailik neznam, pokud ho nekde najdes, tak dej vedet...zajima me:)
Ano, obcas i my mame pocit, ze mame pravdu a je to jen ta "nase" pravda...Nikdy jsem netvrdila, ze za svou pravdu musime bojovat, ne...Svet je rozmanity a krasny prave tim, ze kazdy ma to sve a kazdy zije tou svou pravdou...Otazka je, kdo ji ma vice, ci mene...Hlavni je, verit te sve, ale zaroven davat i prostor te jine...Te, jez prichazi z venku, poslouchat a bud souhlasit, ci ne e...Nezit jen tim svym, to by bylo krapek omezene, ale davat moznost i jinym a aspon je poslouchat... Filosofii mozna tady par lidi ve skole melo, ja tedy jeste nikoliv, ale pojem absolutni pravda je nam snad vsem jasny a filosoficky boj o to zdali existuje ci nikoliv se tahne uz po dlouhe roky a staleti...Neexistuje a to je proc nas okouzluje stale hovorit s novymi lidmi...
Uf, uz jsem se zase rozpovidala:) Necham toho...:)Preji krasny den a at se dari..paaa
|
|
| Od: Lukrecia |
| Datum: 24.březen 2003 16:15:28 |
| Předmět: To Foggy |
ad nabozenstvi: ale sama rikas, ze v neco veris, je to tak? Kde mas jistotu, ze ON nikdy nepomohl (nenech se zmast, ja v Boha dle Bible neverim, ale verim v NECO, snad v Andely) znam jeden moc krasny pribeh, ktery mi kdysi povidala mamka:
Prisli na svet jednou 2 andele. Jeden mlady, druhy starsi. Dosli k domu bohateho statkare a prosili o nocleh a veceri. Statkar jim dal zbytky od vecere a ulozil je ve stodole. V noci se vzbudil mladsi andel a videl starsiho, jak zaceluje diru ve zdi… ale nerekl nic.
Druhy den dosli ke stare chalupe a jejich prosba byla stejna. Chudi manzele jim dali svou veceri a ulozili je do svých posteli. Místo toho spali sami ve stodole. Rano nasli manzele placici nad mrtvou kravou. A mlady andel se rozzlobil na starsiho. „Proc jsi bohatemu opravil zed a chudemu beres kravu, jediny zdroj obzivy?!“ Na to odpovedel starsi andel:“ Není vsechno tak, jak vypada. Bohac mel ve zdi ukryty hrnec zlata, ted uz jej nikdy nenajde. A dnesni noc prisel andel smrti pro chudasovu zenu, dal jsem mu místo ni kravu…“
Takze… jak muzes vedet, ze nepomohl?:o)
|
|
| Od: Lukrecia |
| Datum: 24.březen 2003 10:57:34 |
| Předmět: Visnery |
To vis, lide jsou vztahovacni:o) Nepriznavam, zapiram:o) Neni co:o)))
Hezke slunecne pondeli:o) |
|
| Od: Přeslička |
| Datum: 24.březen 2003 10:49:19 |
| Předmět: pro Foggy |
| ahojky devce, doufam, ze uz je lip:)) a k tve poznamce o urazenejch... me teda ne, ale mozna to je tim, ze mas o vericich a jejich vnimani Boha trosku usmevne predstavy... je to trosku jinak,ale musi se to prozit a chtit... slovama te muzu kamenovat jak chci a bude to k nicemu (a me se ani nechce:)) ... ostatne treba s tim proudenim energie vsude kolem (viz Sklerotik) to je mnohem, mnohem bliz... takze ano, me Buh pomohl a pomaha... treba i verit sobe a umet se o sebe oprit... ale vyvracet ti nic nechci...:))) |
|
| Od: Foggy |
| Datum: 23.březen 2003 22:24:59 |
| Předmět: Krásně pro... |
...žité pondělí všem!
Papa Foggy |
|
| Od: Foggy |
| Datum: 23.březen 2003 22:23:59 |
| Předmět: Sklerotičkovi! |
Ještě k tomu náboženství: pozitivní silou můžeme myslet vše okolo nás, co není proti nám vysloveně negativní. Takže to můžou být "němé" (záměr) hvězdy, či "studená" zem. Jakkoliv jsou pro nás tyto dva symboly vzáleny, mohou nám pomáhat. Tím, že v ně věříme. A nejen v ně. V 'něco'. Můžeme tomu konzeravtivně říkat Bůh, ale není to žádný vousatý pán, který dělá tytyty když něco zkazíme a který nám pomůže z bryndy (už se vám to někdy stalo? Pomohl vám BŮH??) Mně teda ne. Řekla bych - a možná bych i souhlasila s názorem - že je to sadista. Teď budu citovat pasáž z filmu Ďáblův advokát: "Koukej se, ale nesahej; sahej, ale neochutnej; ochutnej, ale nepolykej. A zatímco ty skáčeš z jedné nohy na druhou,co dělá on? On se může strhat smíchy!!!" (konec citátu). Je mi líto, pokud jsem teď urazila nějakého zarputilého věřícího, ale řekněte sami - už vám někdy ON opravdu pomohl? NE! A nikdy mi to nikdo nedokáže vyvrátit!
Záchytné body jsou velmi důležité! Můžeš to být i ty sám (i v době 'pádu'), ale mzusíš se perfektně znát a nesmí ti vadit vnitřní sebedestrukce "vědomí a duše". Vím o čem mluvím. Můžeš se zachytit sám sebe, pak je ale otázka, zda to zvládneš až do konce "sám". Každopádně je vždy lepší mít někoho, komu můžeš část sebe a svého trápení předat - i když se ti to bude zdát velmi sobecké zasypávat ho svýmy problémy. Je to ale pro tebe 'lehčí', protže tě ty problémy nepožíraj zevnitř a nepodrývají ti tvou vlastní autoritu a sebvědomí. Pak totiž - zcela nelogicky - přestáváš věřit v sebe a své schopnosti. Bojíš se vyjít ven a potkat lidi. Bojíš se žít. Je to krůček ke schizofrenii, ale ta nenastane (doufám).
Ad. maličkosti: každá maličkost a zdánlivě prkotina může být největší událostí dne. Ať jde o úsměv zmíněné prodavačky, či jen o žvatlání dítěte v autobuse cestou do školy, které je 100% spokojeno se svou nynější existencí... Může se třeba jednat jen o jednu rozkvetlou pampelišku na poli zelené trávy. Krásně si tam sedí a čeká na své kolegyně - esteticky zcela nádherná, výstavní majestátná. Četls 451° Fahrenheita od Ray Bradburyho?? Kvůli již zmíněnému nahoře (maličkosti), doporučuju. Ta knížka mi dala hodně. Clarissa (dívka z knihy) je mi hodně blízká a chtěla bych být jako ona. Snad se mi to daří.
Ad. Pravda: Tak v tomhle Vis musím souhlasit se sklerotičkem. My máme svou pravdu a někdo druhý zase svou. Někde jsem slyšela, že "Svoboda jednoho začíná tam, kde končí pěst druhého" Je to podobné jako s tou pravdou. Je několik pravd a každý má tu svou. Jak u čeho, ovšem...
ÚPLNĚ věřit neznamená ztratit sebe. Úplně věřit můžeme a pak záleží na tom, komu tak věříme. A taky na nás, pokud se mu chceme zcela otevřít. A říct mu i to naše "černé" nitro. Tohle se mi líbí. Pokud je mezi vámi tato otevřenost - je to dar. Dar človíčky, že nezneužije tvých slabých míst a dar tvůj, že jsi našel část své dušičky v někom, kdo je na tom možná podobně, jako ty. Držím moc palečky!
Papa a krásný zítřek!!! Foggy |
|
| Od: Foggy |
| Datum: 23.březen 2003 21:52:30 |
| Předmět: Doražte mě někdo! |
Právě ve chvíli, kdy si člověk myslí že je na tom relativně dobře - přijde nečekaný zvrat. Ať už kladný, či záporný. Láska je svině a Amor je vůl. (omlouvám se za ta slova, ale teď to tak cítím) Nic není 100% a vše je jen pro pocit "něčeho". Citové strádání je ovšem průvodním jevem obojího... Vždycky nás "osud" umí něčim krásně 'dorazit'. Dík. Mám se vážně skvěle! To je snad zlej sen. Proč jsou por mě krásné věci tak neativní? Umim se radovat ze štěstí druhých ale sama ho neumím a bojím se ho přijmout...Páček lidičky!
|
|
| Od: Sklerotikkk |
| Datum: 22.březen 2003 21:24:40 |
| Předmět: pro Foggy a Visnery |
pro Foggy:
Ahoj, jsem moc rád, že víš o čem mluvím. Otázka náboženství, nebo v mém přípedě spíš víry jako takové je opravdu zajímavá. Co se týče pozitivní síli Země, nejde jen o ni, ale i o vzduch okolo nás, o hvězdičky nad hlavou. Jednou jsem se setkal s takovým názorem, že všude okolo nás je "energie", která protéká celým vesmírem. Někdo říká, že pochází z hvězd, někdo že z nás (a asi bude spousta dalších teorií a názorů). Já sám nevím. Jediné co vím je, že s hvězdami a se Zemí je mi dobře...
O záchytných bodech a vůbec pevných místech v životě člověka jsem už moc přemýšlel. Někteří lidé tvrdí, že je nepotřebují (včetně mě hooodně dávno). Teď už vím, že je to hloupost. Potřebujeme něco o co se můžeme opřít, čeho se chytit. Ať už to má být, jak píšeš, někdo z lidí okolo nás, místo, nebo třeba jen písnička co nám dodává sílu. Myslel jsem si také, že by byl ideální stav, kdyby člověk dovedl být v nejhorším záchytným bodem sám sobě. Ale to byla nejspíš jen další hloupost. Možná se dá něco takového vystavět v době kdy je člověk v pořádku. Ale když jde ke dnu, myslím že nemůže nikdy být záchytným bodem sám sobě. Možná dovede svůj pád zbrzdit, aby si neublížil, ale nedovede mu zabránit, nebo dokonce předcházet mu. Je mnohem lepší mít záchytné body okolo... teď už to vím, naštěstí taky už nějaký ten pátek.
Děkuji Ti a doufám, že vztah co je mezi mnou a tou človíčkou opravdu nic nepokazí. Je my myšlenkově hodně blízká a dovede mě pochopit, stejně jako snad já dovedu pochopit ji. Jsem rád, že mohu někoho takového nazvat Přítelem (záměrně nepíši přítelkyní, protože náš jazyk tomu slovíčku dává víc významů... takhle to je přesnější).
pro Visnery:
Ahojky, jestli si na to vzpomenu, pokusím se někde v diskuzi ten Tvůj starší příspěvek vyhledat, docela by mě to zajímalo. Snad budu mít štěstí... Souhlasím s Tebou, že hodně záleží i na tom, "jak často" takové malé úsměvy od lidí příjmáme. Pokud by to mělo být pravidelně, sice to člověky potěší, ale počet bodíků se bude spíš blížit k těm 0,1 , než k 10ti. Trochu mi to připomíná teorii (se kterou v každém případě souhlasím!) o tom, že by člověk zbytečně neměl říkat velká slova, neměl by z každé prkotiny dělat obrovskou věc, neměl by zveličovat své emoce, i když jsou kladné. Pak by obsah těch slov zevšedněl a ztratila by úplně svůj hluboký význam... ale to jen tak bokem. Máš pravdu, že lidé se sem-tam (no, hodně často...) honí za něčím, co mají vlastně hned vedle sebe na dosah ruky. Koukají jen na svůj vysněný "cíl" a že ho lze "dosahnout" i jinak, to už nevidí. Ani to nemusí být cíl. Napadá mě příklad z mého života - hledání lidí, co by pro mě něco znamenali, boj s osamělostí. Nedělal jsem to vlastně nijak "aktivně", ale měl jsem své sny, jak by to mělo vypadat, jak bych se s nimi měl potkat atd. To, že takové lidi mám okolo sebe vlastně hned dva (jedna z nich je ona človíčka:), mi došlo až v nemocnici... ale to už je dva roky (v květnu bude) - to to letí... dneska nějak pořád odbočuju, nevím čím to:) Taky mi na tohle téma došel před časem jeden krásný mail (byl o zkoušce na lékařské fakultě a o jedné uklízečce...), neznáte ho někdo? Asi už ho nedokážu dohledat, ale zasloužil by si být znovu rozposlán mezi lidi:)
Ptáš se, jestli dávám tomu človíčkovi najevo všechno krásné, co si o něm myslím. Nejsem si tím úplně jistý, ale doufám že ano. Několikrát jsem to té osůbce řekl, několikrát ona mě. Myslím, že to oba víme, cítíme. Často se na sebe jen podíváme a rozumíme si beze slov, co ten druhý chtěl říci. A malý úsměv na našich rtech pak vystačí za spousty slov....
Nesouhlasím s Tebou, že ÚPLNĚ bychom měli věřit jen sami sobě. Myslím že jedna z krásných věcí na životě je právě právě důvěra v lidi. Neříkám odevzdat se každému, ale myslím že jsou osoby, kterým bychom měli opravdu ÚPLNĚ věřit. Minimálně náš životní partner (tedy jsem na tenkém ledě, nemám zkušenosti, ale myslím si to (chcete-li sním o tom, věřím v to)) a potom třeba náš nejlepší přítel ("moje" osůbka co jsem o ní psal). A že je pak větší riziko, že nám pak někdo moc ublíží, třeba nechtěně? Ano, to je. Ale myslím, že ten pocit za to riziko stojí, to už prostě patří k životu. Protože když někomu budeš věřit ÚPLNĚ, všechno co zažijete bude mnohem silnější. Nehledě na to, že přibyde další opravdu PEVNÝ bod (viz výše odpověď Foggy).
Co se omluv týče, v tom jsem s Tebou už zajedno. Nečekám je a pak mě to může jen mile překvapit. Několikrát mě napadlo, že možná ani nemáme právo omluvy očekávat, protože mi někdy taky ubližujeme, třeba nevědomky a pak se samozřejmě omluvit nai nemůžeme. Ale výsledek je stejný, někoho to moc bolí.
Píšeš: "...Problem je, ze mnoho lidi nevidi spravedlnost a jsou presvedceni o tom, ze jsou to oni, kdo maji v ustech pravdu..." No právě! Jsou přesvědčeni a jdou si za tou svou pravdou (i když někdy i oni sami vědí, že je to lež). Ale nestává se nám to taky (nemyslím případ v závorce!) Co když i my jsme v tu chvíli zaslepeni a vidíme zase jen tu "naši" pravdu? Proto ji asi nemáme právo posuzovat. Nic jako obecná pravda není. Ale souhlasím, že je nějaká naše v srdci a provinění proti ní může být mnohdy horší, než provinění proti té obecné, kdyby byla...
Ahoj všichni, krásný zbytek víkendu, Sklerotik.
|
|
|